Zdena Kolářová: Rodičovství

Největší kosmetickou výstředností byla rtěnka, kterou matka používala, jen když šli s tátou do divadla. I to doprovázela její tchýně pohoršeným zvednutím obočí.

Do této rodiny jsem vstoupila já jako rušivý element a sotva jsem měla pár drobných, zakoupila jsem z kapesného mascaro na řasy a červený lak na nehty, což způsobilo velmi vážnou rodinnou rozpravu, jestli nejsem nějak mravně narušená, když mám v patnácti letech takové choutky.

Když mě naši načapali, jak potají kouřím s kámoškami na dvoře, bylo zklamání mých rodičů téměř osudové. Kdyby jen tušili, jaká překvapení jim v budoucnu připravím, myslím, že by červeně nalakované nehty považovali za lehounký odvar blbostí, které jsem v budoucnu napáchala.

Nebyly to sice žádné hrdelní zločiny, ale potrápit jsem je uměla. Naštěstí jsem kromě všelijakých kamarádíčků se sklony k průšvihům potkala víc lidí, kteří dokázali mou povahovou nedostatečnost ovlivnit užitečným směrem.

Z lehkomyslného člověka jsem se proměnila v puntičkáře s uklizeným šatníkem, v člověka dochvilného, dodržujícího pravidla a dané slovo. Mluvím o těchto věcech ne proto, abych se chlubila, jak jsem dobrá. Ostatně nemůžu říci, že bych na sobě neměla co zlepšovat.

Tenhle vzkaz je pro ty, kteří si zoufají nad tím, že jejich děti nejsou takové, jaké si je představovali. Většina z nich si dříve nebo později svou cestu v životě najde. Obavy i pochybnosti prostě k rodičovství patří jako plevel na zahrádku. Ale vždy musíme věřit, že sklizeň bude dobrá.