Zdena Kolářová: Teplomilci a zimomilci

Od dětských let miluju zimu a toužebně ji vyhlížím, když se, zvlášť v posledních letech, v létě pohybuje rtuť teploměru kolem čtyřicítky. Jakmile spadne v našem parku první žlutavý list podzimu, pookřeju, můj, zřejmě porouchaný tepelně regulační systém zajásá a svět je hned hezčí.

Tak to se mnou chodilo celá léta, kdy po energetické krizi nebyla ani památka a v panelácích se topilo jak do hutě, protože topení bylo za pakatel. U nás bylo vypnuto.

Když se za oknem objevily první sněhové vločky, dostoupilo mé nadšení vrcholu, neboť přišel čas chladu a taky jsme každou sobotu jezdili na lyže. Takže pro mne dvojnásobné štěstí.

O jarních prázdninách jsem z obálky, do které jsem střádala, vybrala úspory a na Šumavu se jelo na celý týden. Zažili jsme tam pár nezapomenutelných dnů, kdy jsme ráno neviděli ve stopě jeden druhého a v poledne se před námi otevřely zasněžené pláně, stromy obalené bílými čupřinami ledu a blýskavá sklíčka oken v chalupách, která nás ve slunci oslňovala svým půvabem. Sundali jsme bundy, ovázali si je kolem pasu a lyžovali jen v tričku.

Jak vidíte.. zážitek tak emotivní, že  mi zůstal v hlavě desítky let. Vzpomněla jsem si na něj, když jsem ve zprávách viděla nešťastníky, jak lyžují na umělé směsi břečky a hlíny. Všude kolem byly černé, holé stromy a po sněhu ani památka.

Tak se mi chce říci s veršem v jedné písni… ach ne, ne, ne, takový sníh už nepadá, jak padával nám zamlada. Zatím se musím připravit na přežití léta a v duchu se těšit na zimu. Teď už bez báječných zážitků na šumavském sněhu. Přesto vám teplomilcům přeji hezké léto.