Zdena Kolářová: Volování

Tyhle hovorové berličky nahradilo dnes „ jakoby“, které u některých jedinců násobně překročí funkční počet slov ve větě.

Volování ovšem v naší mluvě zůstalo, i když musím přiznat, že od každého je přijímám trochu jinak.

Když špikuje těmito slůvky exkurzi do kuchařského umění Zdeněk Pohlreich, vnímám je jako legrační doplněk kořenící jeho vystoupení. Když slovy „ty vole“ vyjádří kdosi údiv nebo překvapení, každý ví, co tím chtěl  říci.

Ale…. „Mileno, ty vole, ty mě nepoznáváš? Zdravím tě a ty čumíš jinam,“ zaslechla jsem nedávno za sebou na chodníku. Ucho zprostředkovalo vjem, že to, co jsem slyšela, nebyl hlas puberťácký, ale starý.

„Čau, ty vole,“ odpověděl hlas stejné věkové zralosti. Zjistila jsem, že se za mnou zastavily dvě dámy poměrně vysokého věku. „Já jsem tě vůbec nepoznala.“ „To vypadám tak špatně, ty vole?“, vřískla ta paní.

Odemkla jsem si dům a konec volovací debaty už neslyšela. Jen jsem pohoršeně přemítala, jak je hrozné slyšet podobná slova od jinak velmi slušně vyhlížejících dam. Odpoledne na mne zazvonila sousedka. Přišla na kafe s tím, že si koupila nový svetr.

Pochválila jsem jej, jak se v takovém případě sluší. „Kolik stál?“ zajímalo mne. „Čtyři tisíce.“ Asi už tušíte pointu. „Ty vole, on je ze zlata?“ zeptala jsem se ironicky a uvědomila si, že jsem se právě zařadila do volského stáda.

Zdaleka ne poprvé. Inu, člověk má nejdříve zkontrolovat svou zahrádku, než začne posuzovat tu sousedovu.