Zdena Kolářová: Svlékání

Dost dobře jsem nepochopila, proč to dělali. Asi kvůli reklamě, nebo co. Svět zavalila patologická potřeba furt někde vystrkovat zadek, smyslně si olizovat rty odulé botoxem nebo nořit bradu do vlastního bujného výstřihu a vilně pomrkávat do objektivu přes navlněnou loknu.

Docela by mne zajímalo, kde se uplatní všelijaké snímky krásek v plavkách i bez nich, stojících na bílém pozadí tu s plápolajícím hadrem nebo s majákovou lucernou na koleni. Přes její načervenalé sklo prosvítá modelčina prsní bradavka, což zjistíte zcela náhodně, a marně přemýšlíte, zda je to reklama na knoflíky, nebo vás autor jen tak láká do hlubokých vod autorské  fantazie.

Průkopníkem aktů byl třeba náš fotograf František Drtikol, ze světových autorů pak Helmut Newton. Nemohu podobné směry umění hodnotit, nejen proto, že jsem v tomto oboru zcela nevzdělaná, ale také proto, že mne ženská nahota nepřitahuje. Jen se domnívám, že akt se vždy pohybuje na tenké hranici lascívnosti a umění.

Do které kategorie patří výstavky pózujících nahotinek v časopisech, to posuďte sami. Já si dokonce myslím, že už nepřitahují skoro nikoho. V záhlaví barevného plátku, z něhož si v čekárně u lékaře četl mladý muž, byl u polooblečené dívky titulek: „Zítra ukážu všechno.“ - „A kdo je na to zvědavej?“  řekl mladík na celou čekárnu a upřímně se rozesmál.

Odpověděl tak známou pravdou, že když je něčeho moc, tak je toho příliš. To sice vypadá jako rčení tety Kateřiny z Jirotkova Saturnina, ale něco na tom bude. Co říkáte?