Zdena Kolářová: Kluci versus holky

Ale přesto jsem o  tom před usnutím chvíli přemýšlela. A zjistila jsem, že jsem ráda, že po světě chodím jako holka.

Těch krásných věcí, které se nám nabízejí. Rtěnky, laky na vlasy, kadeřnické fantazie s loknami, střevíčky na jehle, krásné šaty a halenky. A těch kabelek, po kterých můžeme toužit. Okouzlující prádélko, lehké jako dech a rafinované jako hřích. Módní časopisy plné okouzlujících věciček, které skoro žádnou holku, ať je jí kolik chcete let, nenechají lhostejnou.

A občas si můžeme povzdechnout „jé, tuhle tašku já neunesu, už nemám sílu.“ Což nemůže žádný muž udělat, protože je hned označen za lenocha a sraba.

A co ti muži  vlastně mají za radosti. V módním časopise dvě stránky oblečení typu sako kalhoty, pár trenclí, jejichž jediným oživujícím prvkem je obrázek Mickey Mause se spikleneckým okem, které po mnohanásobném praní už sotva kouká.

Zažitý imperativ, že muži nesmějí plakat, ani kdyby jim mělo srdce puknout. Zkrátka taky žádná sláva pokud se týká lehkosti bytí. Je to tak fifty fifty.

Ale jeden trumf máme my, holky, přece jen k dobru. Devět měsíců se v našich tělech odehrává zázrak tak nevídaný a úžasný, že nám přece za námahu a starosti stojí. Jen my jsme připuštěny, obrazně řečeno, na dohled boží laboratoře a kousek jejího tajemna si neseme celý život s sebou.

Od prvního pozdravu budoucího človíčka pod srdcem, od tohoto prvního zabubnování, se už nikdy klidně nevyspíme, budeme se svými dětmi do konce svých  dnů. I když nás budou trápit, vždycky pro ně budeme hledat pochopení a pomoc. Být holkou je prostě prima.