Zdena Kolářová: Kotlík

Za třicet let je už čtvrtý. Víc než osm let partnerství žádný nevydrží.

Ten první byl tragický. Skoro každou noc vyrazil hadičku regulující zvýšený noční tlak v trubkách. Z hadičky odkapávala voda na zem, takže každé ráno nás čekala rozcvička v podobě vysoušení koupelny.

Druhý kotlík, vybraný na doporučení známých, byl kapitola sama pro sebe, všechno v něm drnčelo a měl tu zajímavou úchylku, že pojistka na ohřívání vody vypnula zrovna ve chvíli, kdy jsem stála namydlená ve vaně. Otužování tenkrát nebylo v módě, ale musela jsem je podstoupit a spláchnout mydliny studenou vodou. Mělo mě napadnout, že firma vyrábějící pistole a samopaly, asi nebude v kvalitě topidel nijak excelovat.

Třetí nováček v naší domácnosti se u nás ani neohřál. Udělali jsme, co jsme mu na displeji viděli. Nové díry do zdi, po nichž jsme museli celou koupelnu vymalovat a kompletně vydrbat. Po měsíci začal projevovat známky onemocnění, které skončilo tím, že v něm zachrastilo a zcela přestal reagovat na mé zkušené doteky.

„Je vadnej, musí dolů,“ pravil žoviálně technik, s nímž jsem se dohodla na jiné značce. „Dám vám taky jinej termostat. Tam si navolíte, jak chcete topit třeba na měsíc.“  Omámená pokrokem techniky, jsem kývla.

Nedošlo mi, že technika se sice vyvíjí, ale mé technické schopnosti jsou stále stejné. Na termostatu nenavolím nic, takže do rána je u nás zima jak na jezu, dopoledne se klepeme jen trošku a večer můžeme chodit v plavkách. Navíc plynový kotlík začal opět jevit známky stárnutí a já, protože se známe už dlouho, trnu hrůzou, kdy to odpíská definitivně.

Chce se mi říci s Jiřím Wolkerem: „Miluji věci, mlčenlivé soudruhy“, ale musím dodat, že jen v tom případě, že dělají, co mají.