Zdena Kolářová: Bobík

Domácí páni měli psy. Každý psík měl jiné vlastnosti. Jeden byl erotoman, který okusoval každou dámskou nohu v silonové punčoše, druhý si chtěl hrát a když o něj nikdo neprojevil zájem, štěkal jako.. no, jako pes.

Ten poslední, nalezenec, měl od všeho něco. Nosila jsem mu maso z polévky. Domácí pán trval na tom, že mu ty zbytky musím do jeho talířku dávat sama, aby věděl, od koho jsou.

S Bobíkem jsem vedla časté diskuse o tom, že mi nemusí žádným psím způsobem projevovat vděk a on se tvářil, že tomu rozumí. Schlamstnul šlejšky ze svého talířku a poslušně se posadil ke svému pelíšku.

Naše kamarádka, docentka na vysoké škole, nás jednou poučovala o vzniku křesťanství a jeho symbolech, když Bobík zavětřil svou šanci jak na sebe upozornit. Nepozorovaně se přiblížil ke křeslu, kde jsem seděla s rukama zkříženým na kolenou, a olízl je.

Zařvala jsem, jako kdyby mě kousl had, převrhla hrnky s kafem k velkému pobavení společnosti, která věděla, jak to mám se zvířaty. Mé rozčilení bylo tak velké, že jsem se svezla na kolena, vzala křehkou psí hlavičku do dlaní a procedila co nejvýhrůžněji: „Co jsem ti říkala Bobíku, nechci od tebe žádný olizování. Rozumíš tomu?“

Bobík pomrkával černýma očkama, ale do těch mých se nepodíval. A pak mi olízl celou tvář. Od čela až k bradě. Nevím, jestli to byl výraz lásky, nebo vzkaz „na mne si, holčičko, s těma svejma blbinama nepřijdeš.“ Myslím, že spíš to druhé.

Když jsem si v koupelně myla obličej, zahlédla jsem v zrcadle psí oko vykukující zpoza dveří. Myslím, že se mi Bobík zcela nepokrytě smál. A pak že zvířata neumějí mluvit.