Zdena Kolářová: Roušky

5. květen 2021

Rozhlasový sloupek

Největší audioportál na českém internetu

Ilustrační foto | Foto: Fotobanka Profimedia

1:58

Stalo se to, co by nás nikdy ani nenapadlo. Usmívali jsme se nad japonským zvykem nosit roušky. Teď je nosí celý svět a jen tak se to nezmění.

Nedávno jsem si vzpomněla na svou dávnou rouškovou zkušenost. Když bylo mému synovi asi tak půl roku, dostala jsem chřipku. Abych ho nenakazila, obstarala jsem si roušku.

Sklonila jsem se nad postýlkou a stalo se něco nečekaného. Obvykle jsem byla pozdravena vesele kopajícími nožkami a pěstičkami. Tentokrát kojenec ustrnul v udivené poloze a na čele se mu objevila hluboká vráska.

Skoro jsem tušila, nač asi myslí. Co je to za strašidlo, co se na mne sápe a mluví jako máma? Je to vůbec ona? Vráska na čele přešla plynule do úpěnlivého křiku a volání o pomoc.

Konejšila jsem ho všemi mateřskými prostředky. Vzala ho do náruče a všelijak jsem na něj šišlala, čemuž se vždycky vesele smál. Dokud mi neviděl do obličeje, bylo dobře. Jen jsem se mu ukázala, přestal mít pochopení a začal křičet znova.

Odborníci už vědí, že mámy se se svými čerstvě narozenými dětičkami dorozumívají neviditelnou řečí těla, pohledu očí, hlasu, dokonce se říká, že čerstvě narozené dítě pozná svou matku podle tlukotu jejího srdce, které v bříšku poslouchalo.

Vjem vlídného obličeje matky je pro vývoj dětí dost důležitý. Dočte se v něm spoustu věcí a naučí se na ně reagovat. Co zbývá? Roušky jsou nezbytné, a tak to svým dětem zkuste vynahradit tím, že si s nimi budete o to víc povídat. Času je na to dost.

autor: Zdena Kolářová