Zdena Kolářová: Mindrák

Mým mindrákem jsou vlasy. Vždycky jsem chtěla mít dlouhé prameny rozhozené po ramenou, něco ve stylu Brigit Bardot zamlada, a zatím jsem měla utrápené roští, které nejenže nedrželo pohromadě, ale ještě mi ty vysněné dlouhé vlasy vůbec neslušely.

Na jedné fotce, kde je mi asi tak dvacet let, v nich vypadám jak pacientka tuberkulózního sanatoria. Abych vylepšila umělecký dojem, chodila jsem tehdy spát v natáčkách, účes se vylepšil a pár let to vypadalo, že můj mindrák bude odstraněn.

Ale nebylo to to, po čem jsem toužila, když jsem chtěla okouzlovat okolí, mladé muže především. Ti vyžadovali, aby mi mé kadeře vlály ve větru. Vlající vlasy rozměrově velmi působivých blondýn pro ně byly synonymem čehosi mimořádného. Vídali je totiž ve filmech šedesátých let. A jak jinak, chtěli mít ty krasavice vedle sebe také.

Tak jsem se protrápila životem. „Starej člověk už není hezkej, ale musí se o sebe starat,“ kladla mi vždycky na srdce matka. Vzpomněla jsem si na ni, když jsem se nedávno – omylem - zahlédla v zrcadle. Půlka hlavy šedivá, na konečcích vlasů vyšisovaná barva. A kadeřnictví v covidu.

Koupila jsem si kouzelnou krabičku s barvou na vlasy a domáhala se rodinné spolupráce. Nepřejte si vidět, co následovalo. Barva na vlasy byla všude a po umytí mi na hlavě zůstaly šedivé mapy. S ohledem na tento výsledek jsem nabídku na ostříhání odmítla. Vzpomněla jsem si na svůj dávný mindrák. Ale teď už se jím netrápím.