Zdena Kolářová: O víře

Musím ale po pravdě říct, že mě víra moc neoslovila a stereotypní části obřadu mne nudily, na pochopení jsem byla moc malá. Když jsem vyrostla, pustila jsem víru z hlavy, protože jsem měla jiné starosti.

Ale když mi umřela máma, chodila jsem si sednout do dřevěných lavic kostela, protože tam jsem na ni vzpomínala nějak pečlivěji než v kraválu života. Potřetí jsem našla cestu do chrámu, až když jsem šla do důchodu a požádala kamarádku, zda bych mohla chodit do sboru, kde zpívala, abych měla pocit, že mi život naplňuje něco hezkého.

Dostala jsem partitury, kde byly notičky podobající se rozsypanému čaji. Tak jsem zjistila, že tento sbor nezpívá Šla Nanynka do zelí, ale velmi krásné církevní skladby věhlasných autorů. A já neuměla noty. No, byla to fuška naučit se dost těžké party tak, abych  to ostatním nekazila.

Vždycky jsem se těšila na Vánoce, protože jsme jezdili po vesnických kostelíčcích s Rybovou vánoční mši, kterou jsme odzpívali vždy s velkým nadšením. Ráda jsem se dívala z kruchty na kostel plný lidí. Opřela si texty o obrovský kamenný palec ještě obrovitějšího světce a radovala se, jak nám to jde.

Byl ještě jeden okamžik, na  který jsem se těšila. Když mše skončila, ozvala se krásná česká koleda. V té chvíli všichni vstali a zpívali s námi. Pokaždé mě ta chvíle dojala k slzám.

Na těch pár okamžiků najednou lidi patřili k sobě, bez záludností všedních dnů. Pokora, s níž se  sklonili před Nejvyšším i sebou navzájem, byla cítit v prostoru celé kostelní lodi. Věřící i ti, kteří Boha nenašli, se spojili v jednu vlnu radosti, když kostelem znělo… Narodil se Kristus pán, veselme se.

Hezké svátky, milí posluchači.