Zdena Kolářová: Dvojité vidění

Jednou když babička přerušila vyšívání a brýle odložila, dala jsem si je na nos a převtělila se rázem v učitelku, kterou jsem tehdy chtěla být.

Zjistila jsem, že přes skla brýlí vidím nějak lépe, a sdělila jsem tento poznatek rodičům. Protože naši mou posedlost brýlemi znali, nevěnovali mému sdělení pozornost. Mysleli, že si vymýšlím.

A tak jsem dál mžourala do knížek a je pravda, že odklad používání brýlí prý zpomalil degeneraci mých očí tak, že jsem si pro opravdové brýle šla až ve třiceti letech.

K očím jsem se chovala celkem bezstarostně, když mě nedávno postihl zvláštní stav. Začala jsem vidět dvojmo. To je dost nešikovné třeba při chůzi ze schodů. Vidíte dva, ale nevíte, který je ten pravý. Zvlášť obtěžující je koukání na televizi, protože některé lidi nechcete vidět ani v jednom vydání, natožpak dvojmo.

Na starých lyžařských brýlích mi doma vyrobili okluzor, kdy je jedno sklo zaslepené. Na zaslepení použili samolepicí tapetu. Červenou. Vypadala jsem jako jedovatá moucha. Na brýle jsem si zvykla tak, že jsem je přestala vnímat.

Vidění se s brýlemi srovnalo. Pak zazvonila pošťačka. Je to hodná paní a šetří mé nohy tím, že vyběhne schody a dá mi podepsat rekomando u mého bytu. Když jsem jí otevřela, zalapala po vzduchu a nevěřícně si mě prohlížela. Mé vysvětlení přijala s očividnou nedůvěrou.

Dvojité vidění trvalo a mně došlo, že s tím budu muset něco dělat. Po několikahodinovém čekání na vyšetření jsem se dozvěděla, že mi ochrnul oční nerv a nedá se s tím nic dělat.

Dostala jsem nápad, že ten nerv rozhýbu. Sedla jsem si do křesla a koulela očima do všech stran. Třikrát dopoledne a třikrát odpoledne. Odborníci si asi poťukají na čelo, ale dvojité  vidění zmizelo. Možná to nebylo tou oční gymnastikou, ale účel posvětil prostředky. A pak že babské postupy nefungují.