Zdena Kolářová: O princeznách

Přes úbělová ramena se jim vinuly kadeře světlých vlasů a všichni se do nich zamilovávali. Hned jsem věděla, že mít „úbělová ramena“, musí být něco senzačního, přestože jsem neznala nikoho, kdo by je měl.

Tak jsem chtěla alespoň princeznovské šaty, které mi babička z nějakých hadříků spíchla. Děda vykouzlil korunku s papundeklu, na kterou nalepil korálky, a první krok k princeznovské kariéře byl učiněn.

Ten druhý byl těžší, protože jsem musela psychicky zvládnout poznání, že pořádná princezna ze mne asi nebude, protože nejsem ani trochu krásná. O zlaté hvězdě na čele ani nemluvě.

Úbělovou šíji bych možná ještě dala, ale dojem kazila leukoplast, kterou jsem měla zalepenou bradu se třemi stehy. Porvala jsem se totiž s jedním klukem ze třídy, protože  terorizoval naši lehounce retardovanou spolužačku.

Správná a hodná princezna klopí oči před vznešeným tatíčkem králem, upře poslušně pohled do nablýskaných parket rodového zámku a oddaně kývne na rozhodnutí královského otce, že si vezme nějakého ňoumu z vedlejšího království, aby se spojily majetky a byla zaručena rodová tradice.

Slušná princezna se také nerve a nenadává spolužákům do debilů. Teď se časy mění. Nedávno totiž ředitel jedné televize vyhrožoval, kolika pohádkami zase zamoří o Vánocích televizní prostor. V upoutávce se mihla úbělová šíje jedné princezny s tetováním. Možná to byli krkavci nebo co.

Tak kdoví, co nás v budoucnosti čeká za překvapení. Třeba pohádka s názvem „Tetovaná princezna a sedm krkavců“.