Zdena Kolářová: O princeznách

19. prosinec 2022

Vždycky mě okouzlovaly princezny. Žádná správná pohádka se bez princezny neobejde. Byly krásné, hodné, marnivé, neposlušné, hloupé i chytré, nosily krásné šaty a na hlavě měly třpytivé korunky.

Přes úbělová ramena se jim vinuly kadeře světlých vlasů a všichni se do nich zamilovávali. Hned jsem věděla, že mít „úbělová ramena“, musí být něco senzačního, přestože jsem neznala nikoho, kdo by je měl.

Tak jsem chtěla alespoň princeznovské šaty, které mi babička z nějakých hadříků spíchla. Děda vykouzlil korunku s papundeklu, na kterou nalepil korálky, a první krok k princeznovské kariéře byl učiněn.

Ten druhý byl těžší, protože jsem musela psychicky zvládnout poznání, že pořádná princezna ze mne asi nebude, protože nejsem ani trochu krásná. O zlaté hvězdě na čele ani nemluvě.

Úbělovou šíji bych možná ještě dala, ale dojem kazila leukoplast, kterou jsem měla zalepenou bradu se třemi stehy. Porvala jsem se totiž s jedním klukem ze třídy, protože  terorizoval naši lehounce retardovanou spolužačku.

Správná a hodná princezna klopí oči před vznešeným tatíčkem králem, upře poslušně pohled do nablýskaných parket rodového zámku a oddaně kývne na rozhodnutí královského otce, že si vezme nějakého ňoumu z vedlejšího království, aby se spojily majetky a byla zaručena rodová tradice.

Slušná princezna se také nerve a nenadává spolužákům do debilů. Teď se časy mění. Nedávno totiž ředitel jedné televize vyhrožoval, kolika pohádkami zase zamoří o Vánocích televizní prostor. V upoutávce se mihla úbělová šíje jedné princezny s tetováním. Možná to byli krkavci nebo co.

Tak kdoví, co nás v budoucnosti čeká za překvapení. Třeba pohádka s názvem „Tetovaná princezna a sedm krkavců“.

autor: Zdena Kolářová | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.