Zdena Kolářová: Mural

Něco podobného teď uskutečňují například v Plzni, kde výtvarníci tímto způsobem vykrášlí skoro kilometr holých protihlukových panelů. Namalované stromy skoro splývají s těmi, které rostou na druhé straně zdi a  pokukují z výšky na konkurenci.

Přestože nejsem znalec výtvarného umění, zdá se mi, že tady se opravdu povedlo sladit přirozené prostředí s uměním na jedničku. Vizuálně vše ladí a je dost příjemné, že zeď není pomalovaná  žádnými  vyceněnými  zuby, strašidelnými  jokery nebo Kalupinkami s vytřeštěnýma očima, které občas vídám načmárané na zdech domů.

Graffiti  mi neučarovalo nikdy, zvláště pak po zkušenosti s vlastním domem, jehož fasáda se po šedesáti letech zaskvěla novou barvou a čistotou, aby na ní do čtrnácti dnů přibyly nesmyslné klikyháky. Jen tak, aby měl kazisvět s prázdnou hlavou schovanou v kapuci pocit, že je velký „king.“

„Proč čmáráte na zdi, které vám nepatří?“ Ptala jsem se při natáčení rozhlasového pořadu na tohle téma. „Je to prestižní věc. Máme každý svou značku a podle toho každej ví, jak jsem úspěšnej.“ Pravil mi tenkrát ten chlapec.

Přiznám se, že mě velmi svrběly dlaně a měla jsem nutkání dát mu pár facek. Jenže to by mi zákon neodpustil ani ve chvíli, kdybych malíře chytila  na místě činu. Kdyby stál metr od zdi a já ho inzultovala, potrestali by mne. To jsou věci, že?

Ale jinak se mi část muralů docela líbí. Argument plzeňských radních, že chtějí návštěvníky svého města vlídně přivítat, je moc sympatický. Škoda, že nejde malířskými barvami vylepšit i pošmournou náladu společnosti. To by bylo moc hezké.