Zdena Kolářová: Chvála

24. květen 2021

Říká se, že dobré slovo zmůže víc než bič. Pamatuji se, jak jsem se jako dítě pachtila, abych zažehla obdivné plamínky v očích svých rodičů. Velkých pochval jsem se nedočkala. Těmi se u nás šetřilo.

I když musím poctivě přiznat, že v období mé puberty k chvále nebyl žádný důvod. Nedávno jsem poslouchala nadšené výlevy své kamarádky, že její vnučka si dokonce uklízí sama pokoj. No, v sedmnácti už je načase, ne? Skřípla jsem rýpavou poznámku. Babička byla ze své vnučky tak nadšená, že ji vůbec nepostřehla.

Chvála je vynikajícím palivem pro všelijakou lidskou aktivitu, ale přece jen si myslím, že by se jí měl používat jen ždibec. Tak trochu mezi prsty. Jinak začne být předpokládanou součástí všeho, co člověk udělá. Už nebude vzácností.

Když nás rodiče nebo škola svou výchovou motivují k učení či práci jako samozřejmé součásti dospěláckého života, je to báječné a normální. Odměna za lepší výkon pak může být posypána sladkými slůvky uznání jen v tom případě, že ten výkon opravdu za pochvalu stál. I to nás  motivuje k tomu, být příště ještě lepší.

Mně se zdá, že se v poslední době ujala slovní bramboračka, kterou proléváme své životy zcela bezmyšlenkovitě. Všichni se milují, jsou super, o. k., famózní. Ta slůvka se říkají jen tak, aby řeč nestála. Hodí se to. Nosí se to.

Pak se divme, že dobré slovo nebo pochvala už nejsou za odměnu, ale staly se pouhou formalitou.

Spustit audio

Související

  • Zdena Kolářová: Marbulínek

    Čas od času se stane, že mi ke všem mým neduhům přibude ještě jeden. Vypozorovala jsem, že je to většinou tehdy, když udělám něco, co se neslučuje s dobrými mravy.

  • Zdena Kolářová: Roušky

    Stalo se to, co by nás nikdy ani nenapadlo. Usmívali jsme se nad japonským zvykem nosit roušky. Teď je nosí celý svět a jen tak se to nezmění.

  • Zdena Kolářová: Mindrák

    Máte také svůj mindrák? Tedy pocit jisté osobní nedostatečnosti? Že jste málo vysocí, nebo že jste málo chytří, zkrátka takový psychický úraz, který vás celý život štve?