Zdena Kolářová: Balkonové potěšení

Byl to úkol za hranicí mých možností, nejen finančních, ale i psychických, protože rozbité tu bylo úplně všechno. Elektřina na chodbě - tam se pohybovali nájemníci se svíčkami - střecha s dřevomorkou, skrze kterou řadu let zatékalo, byty v nichž bydleli staří lidé, co neměli sílu, aby si na bytovém podniku vymohli často nutný zásah a místo do své nefunkční koupelny se chodili sprchovat do veřejných lázní.

Z luxusu pohodlného panelákového bytu jsem zakotvila v ledovém domě. Celá tíha mého rozhodnutí na mne dopadla, až když jsem se do něj přestěhovala.

Chodila jsem po domě jako bílá paní a když už jsem myslela, že se zblázním, koupila jsem si barvu a začala natírat okenní parapety. To abych měla pocit, že se něco děje. V tom zmaru to bylo poněkud podivínské a má matka stále plakala a všem tvrdila, že mi asi přeskočilo.

Tak šel čas… a bylo ho opravdu hodně… skoro třicet let. Ze mne se stala stará ženská a náš dům je v opravené mladíkovské kondici. V horkých dnech letošního léta jsme si dávali ranní kafíčko na terase, kam se tyran slunce dostavuje až o polednách.

Na jeden z balkonů vyšel soused, aby přivázal keříky rajčat, na balkoně o patro výš se taky rozhodli, že budou pít kafe venku. Tak jsme si z těch balkonů povídali a bylo veselo.

A já jsem si najednou vzpomněla na jedno své zoufalé odpoledne, kdy začala nová historie domu, v němž jsou lidi dnes rádi. Je to moc, nebo málo na to, aby člověk za sebou na světě něco zanechal? Když o tom přemýšlím, neumím se rozhodnout. Ale radost z toho mám. To jo.