Zdena Kolářová: Emancipační dilema

Baví mne dělat z unavených bot fešáky jako na vojenskou přehlídku. Jednou přišla na návštěvu moje kamarádka a málem jí vypadly oči z důlků, když viděla tu přehlídku škorní v předsíni.

Na její otázku, cože to dělám, jsem jí sdělila, že dávám do pořádku botník. „Ty čistíš boty všem? Člověče, ty jsi zralá, aby tě prodali do otroctví.“  „A proč bych je nečistila, mám čas  a chci dát botník do pořádku. Já vyčistím boty, mužský zase uklidí sklep, na který nestačím….“

Když jsem o tom pak přemýšlela, vůbec jsem nemohla pochopit to kamarádčino pohoršení. Spojovat emancipaci žen s běžnou prací v domácnosti? Není to už trochu moc? Co třeba praní prádla nebo mytí oken? Taky to ponižuje ženskou důstojnost?

Když pominu fakt, že údržba domácnosti je nutná věc, pak musím připustit, že některé hospodyňky práce na úhoru vlastní domácnosti dokonce baví a ženské upotácené náročným povoláním dokonce tvrdí, že si při údržbě domácnosti odpočinou.

A už vůbec nechápu, proč jsou domácí práce ostrakizovány, když nádobí myje myčka a lux uklidí, než se vrátíte z práce. Tak proč ta bojovnost?

Moje babička mi vždycky říkávala: „Když něco děláš, dělej to ráda. Půjde ti to líp.“ Do rozpálené žehličky a haldy košil připravených k žehlení jsem se tedy nezamilovala, ač jsem se o to poctivě snažila, ale našla jsem na to fígl. V místnosti, kde žehlím, je gramofon a halda vinylových desek z mého mládí. Když takový Bécaud zapěje … podívej, kvete růže.. roste hromádka vyžehlených košil jedna radost.

A emancipace? Moc o ní nemluvím, protože ji jednoduše celý život žiju.