Zdena Kolářová: Klubalky

Jenže tenhle pragmatický přístup se mi vždy nedaří splnit. Dám příklad. Bez čeho se hospodyňka neobejde, jsou například klubalky. Tenhle místní název vyvolává u neznalců úsměv a údiv, ale my, Jihočeši víme, že jde o kolíčky na prádlo.

Můj problém není v názvu, nýbrž ve formě. Potřebovala jsem totiž koupit kolíčky nové, protože ty staré, dřevěné, se rozpadly a navíc jejich čelisti zanechávaly na bílém prádle zašmudlané otisky. Zakoupila jsem tedy nové balení.

K mé smůle jsem ty staré a rozpadlé vyhodila. Ty nové, umělohmotné, mají totiž jednu vadu. Už při prvním použití se buď zlomí jedno klipsové ramínko, nebo praskne subtilní drátek, který dva díly spojuje. Pokud jste poměrně vysocí a tedy blízko prádelních šňůr, udělá vám tenhle malý šrapnel moncla na tváři.

Během měsíce se postupně rozpadlo všech šedesát klubalek. Vzhledem k tomu, že jen hlupák se nepoučí z chyb, vyhnula jsem se později v obchodě všem barevným variantám a vybrala si kolíčky dřevěné. Jsou sice subtilnější, než ty starodávné, ale džíny na šňůře unesou.

Předsevzala jsem si, že si musím při obnově některých potřebných pomůcek dávat pozor. Nepodařilo se. V kuchyňském šuplíku mám například zátky, které jsou velmi podezřelé a koupila jsem je na doporučení prodavačky, že jsou perfektní. Pokaždé, když jimi uzavřeme láhev, do pěti minut to v ledničce žbluňkne a zátka spadne.

No, měla bych ještě několik příkladů podivných pomůcek, které nejsou k ničemu. Ale tím vás nebudu unavovat. Jen vám radím – při nákupu buďte „furt ve střehu“.