Zdena Kolářová: Judy

Když v televizi dávali tenhle seriál o Judy, seděl můj malý syn vždycky v křesílku před obrazovkou a nedal se ničím vyrušit. No, kdo by ho taky rušil, byla jsem ráda, že chvíli sedí a necloumá s věcmi, které si s oblibou házel na hlavu.

Pak onemocněl a banální zdravotní problém přešel do neuvěřitelné fáze zápasu o život. Ležel dlouho v nemocnici a já jsem nevěděla, jak mu ten pobyt ulehčit. Docela náhodou  jsem objevila v hračkářství chlupatou, čtyřiceticentimetrovou opici.

Samozřejmě, že dostala  jméno Judy a malý Péťa ji nepustil z ruky. Míval ji posazenou na parapetu okna ještě v patnácti, když už byl samozřejmě dávno zdravý. Neusínal s ní, ale musela tam být.

Přešla léta a do jeho života vstoupily jiné utěšitelky než Judy, která skončila v igelitovém pytli v nástavci skříně, kam dáváme málo používané věci. Chtěla jsem ten prostor onehda vyčistit, jenže k tomu potřebuji někoho, kdo vyleze na žebřík. A tak se syn uvolil, že se do toho dá se mnou.

Snášel dolů všelijaké balíky s rezervním povlečením, broušeným sklem, které nikdo nechce, a já nemám sílu ho vyhodit, s ubrusy, které jsem kdysi nadšeně vyšívala, a teď taky nemám sílu se jich zbavit.

„Hele, tady je Judy,“ ozval se synův hlas. Šedivá bradka se na štaflích dojatě usmívala. „ No, tu asi taky vyhodíme, ne?“ řekla jsem neopatrně. „Vyhodíme?!!“ zaznělo výhrůžně. „Ty bys všechno vyhazovala. Vadí tady někomu?“

Judy byla opět opatrně zabalena do igelitového sáčku a uložena do skříně. Nemyslete si, že je můj syn podivín, který si pár let před důchodem hraje s plyšáky, ale myslím, že osamělé stonání v nemocnici, kdy mu bylo pět let a hodně zle, svázalo navěky jeho podvědomí s Judy, která byla tehdy s ním. Pro někoho možná nepochopitelné, pro mě už ne.