Zdena Kolářová: Příroda

Polykají kilometry v lese, kochají se výhledem do krajiny, zmocňuje se jich nadšení nad večerním šíráním, kuňkáním žab, dokonce i komáří pískání berou jako originální symfonii přírody. Sázejí stromky a přenášejí žáby přes silnici, aby je nerozjela auta.

Já přijdu do lesa a… nic. Žádná emoce. Nasbírám houby, popřípadě borůvky, potěším se pohledem na rozkvetlé lesní kosatce, ale přizabiju se, když zachytím kalhotami o vyčuhující větev, a radosti z lesní procházky odejdou po souboji se zfetovanou vosou, která mi bzučivě poletuje kolem hlavy.

Když se konečně doplazím do civilizace, musím čelit provokativním otázkám. „Tak co, v tom lese je ale krásně, viď? Odpočinula sis?“

Všichni, kteří žijí v mé blízkosti, jsou totiž na přírodu fandové. Trpělivě jim peru umolousané oblečení lesních mužů, cpu do promočených holínek noviny, vařím čaj do termosek, na náročnější výpravy peču řízky a připravuji rohlíky se salámem. Ale jejich nadšení s nimi sdílet neumím.

Já vím, že je to k mojí škodě. Kdo umí objímat stromy, ten to má dobrý. Pokud si myslíte, že jsem člověk bez emocí, tak jste na omylu. Taková pěkná kabelka, co voní po kůži, parfém, připomínající bylinkovou zahradu, nebo blůzička povyšující i všední tvář do kategorie krásek, to je panečku hned několik emocí najednou.

Takže za zvuku cinkání příborů vyhladovělých turistů po návratu z lesa, dám do pračky  horu propocených triček a nechám si o zážitcích vyprávět. No, je to trochu povrchní, ale víte, že je to pro mne docela příjemný odpočinek?