Zdena Kolářová: In vino veritas

V noblesním prostředí „ jedničky“ v hotelu Zvon mě překvapil číšník, který přinesl ke stolu láhev vína. To víno otevřel u stolu a s úklonou nalil krapítek do skleničky a předložil tátovi k degustaci.

Táta kývl, aniž ochutnal, protože z duše nenáviděl pózy lidí, kteří celý život konzumovali pivo v nálevnách a jednou za rok, na rodinném obědě, se tvářili jako honorace, která vínu rozumí.

Tahle póza byla stejně zbytečná, protože nabídka vín byla v té době poměrně malá a konzumaci těch, na nichž si člověk skutečně pochutnal, zase neunesla jeho kapsa.

Tátou poučena jsem později šla na rande s klukem, který mne pozval na víno. Pozvedl nabídnutou ochutnávku, ostentativně pomlaskával a povaloval víno po patře. Intuitivně jsem vycítila, že je schopen říci, že není v pořádku a sekýrovat číšníka, že chce jiné.

To bylo vysoce nad mírou trapnosti, kterou jsem dokázala unést. Číšník samozřejmě věděl, o co jde, protože takových zákazníků, co si hrají na něco, co nejsou, už viděl zástupy. Trpělivě čekal a jeho pobavený pohled mi dal sílu k zásahu.

„Já to víno znám a chutná mi. Můžete nám nalít?“ Byla jsem rudá až za ušima, protože tento postoj, jakési veřejné vystoupení, pro mne vůbec nebyl příjemný.

Však jsem to také od svého ctitele schytala. Vypadal prý jako blbec a ode mne to byla rána pod pás. „Vypadal?“ pravila jsem jízlivě. Dopili jsme víno a další rande se nekonalo.

Tenkrát jsem to ještě neuměla správně pojmenovat. Ale dnes vím, že ten, kdo si hraje na něco, co není, to bude dělat celý život, v mnohem důležitějších rozhodnutích, než je výběr vína. Inu, nadarmo se neříká, že ve víně je pravda.