Zdena Kolářová: Pelargonie
V poslední době byl u nás doma poměrně velký provoz. Děti, návštěvy, známí, pořád někdo přicházel, jedl, chtěl kafe nebo napít, popřípadě něco dobrého.
Když se vír spotřeby uklidnil, zůstala jen prázdná lednička a disharmonický byt. A rozlilo se uklidňující ticho. Venku se šíralo, poletoval sníh a mně se nějak nechtělo likvidovat všechno to nádobí, drobečky a rozházené pantofle v předsíni.
Tak jsem si sedla do zimní zahrady, kde ráda koukám na kytky. Těm uvnitř bylo tak dobře, že to ibišek dal najevo dvěma sytě žlutými květy. A za okny, ve sněhové cloně, svítily rudé paličky pelargonií, které stály vzpřímeně, jako by se nechumelilo.
Pořád jsme odkládali jejich zazimování, až bylo pozdě. Pozoruhodné je, že se nekonalo žádné pelargonské fňukání v podobě zvadlých listů a květů. Pelargošky kvetou vesele dál, roztávající sníh spotřebovaly do svých věčně žíznivých kořínků a vůbec to nevypadá, že by se dožadovaly péče a pozornosti.
Možná, že to je trochu neobvyklé srovnání, ale napadlo mne, že jsou jako někteří lidé. Nefňukají, nehroutí se, když je zebou nohy, stojí nebojácně ve všech časech a dodávají odvahu lidem kolem sebe.
Ti stateční – lidé i kytky – ještě dokážou kvést a dělat svým optimismem radost. Kdybych měla erb, dala bych si do něj pelargonii. Nezlomnost a statečnost mi vždycky imponovaly. Možná proto, že jsem jich sama neměla dost.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
