Zdena Kolářová: Přátelství

Když se ztratí láska, tak za rohem pokukuje někdo další, kdo to chce také zkusit a pomrkává na svět s nadějí, že tentokrát se to povede. Radostné, zamilované běsnění startuje na jiné dráze opět s vírou, že přijde šťastný konec.

Přesto mladí často vzdychají nad svým trápením. A někteří je skutečně mají. Většinou svou vinou.

Mluvím jen za sebe, ale my, senioři, hledáme radost mnohem obtížněji. Umírají nám přátelé  a s nimi i naše vzpomínky, kus našeho života. Nedávno mi přišlo oznámení, že zemřela moje kamarádka z mladých let. Měly jsme svého času nějaké nelady, které jsme nechtěly řešit, pak se naše cesty rozešly a už  jsme se nepotkaly.

Má první reakce, když na mne vypadlo parte, byla rozpačitá. Vždyť jsme se posledních pár let vůbec nestýkaly… A pak jsem začala přemýšlet, proč se vlastně naše přátelství ztratilo.

Věřte, nebo ne, ale na nic zásadního jsem nepřišla. Ne proto, že si to nepamatuji, ale zjistila jsem, že důvod našeho mrzení byl malicherný a s prominutím tak pitomý, že vůbec nestál za to, abychom o sebe přišly.

Pak mi zavolala její dcera…. „Máma tě měla moc ráda, pořád nám vyprávěla, co jste jako holky vyváděly.“ Morální šťouchanec, který mě rozbrečel, přišel pozdě. Už si nic říct nestačíme.

Jestli máte podobné resty u svých přátel, zkuste se nad nimi zamyslet. Třeba přijdete na to, že jsou úplně zbytečné. A tobě, Aleno, posílám za tvou velkorysost tam nahoru dík. Jsem ráda, že jsme zase kamarádky.