Zdena Kolářová: Komunitní centra

Jeden se jmenuje „Z metropole“ a je o památných, nádherně opravených domech v našem hlavním městě, o dvorcích, které kultivují obyvatelé vnitrobloků, o historii a lidech.

Nedávno v jednom jeho díle představovali  činnost komunitního centra, jehož členové zvelebili prostor jednoho takového vnitrobloku. Kdo z obyvatel okolních domů chce, může tam mít svůj záhon na zeleninu, kdo chce, může si v létě opékat buřty při společném ohníčku, pořádají tady malování pro děti a scházejí se tu i staří lidé. Prostě úplný zázrak.

Do jejich komunity patří i dva staří chlápci, kteří velkou část života prožili jako bezdomovci. A kus existence také ve vězení. Za pár korun sečou trávu, sklízejí ovoce, opravují, co je třeba. Zkrátka dělají to, nač ostatní nestačí nebo se jim do toho nechce. Za peníze, které dostanou, si mohou zaplatit ubytovnu a konečně mají  možnost žít důstojnější život.

Poslouchala jsem, co říká hlavní organizátorka, mimochodem už od pohledu velmi harmonická osobnost, a říkala si, jak je báječné, že se někdo narodí s darem mít nápady i vůli uvést je do života a  potěšit všechny  kolem sebe.

Takoví lidé nenadávají, že se kolem nich nic neděje, že všechno stojí za houby a nikdo nic nedělá. Oni to prostě udělají sami. A skoro vždycky se najde někdo, kdo se přidá.

Mimochodem - tentýž večer jsem v televizi viděla i záznam z otevírání jakéhosi nočního klubu. Nahotinky tam couraly v prostoru jako zbloudilé planety, špulily kačeří rtíky na každého, kdo šel okolo, a s kadeří spadlou křes oko mrkaly na potencionální nápadníky.

Asi už víte, proč jsem si vzpomněla na onu usměvavou paní z komunitního centra a na jeden malý dvorek uprostřed Prahy, že?