Voroplavbou se živily celé generace mužů z Purkarce, povědomí o zaniklém řemesle udržuje místní spolek
Plavení dřeva po Vltavě mělo dlouhodobou tradici. Krátce po druhé světové válce ji však ukončila výstavba přehrad po celém toku řeky. Poslední vor plul po Vltavě prý v roce 1960.
Ani tímto datem však tradice voroplavby neupadla v zapomnění. Zásluhu na tom mají takzvané vltavanské spolky. V současnosti existují čtyři – v Praze, Davli, Štěchovicích a v neposlední řadě i jihočeském Purkarci.
Purkarecký spolek Vltavan vznikl v roce 1902 jako Podpůrný spolek plavců, rybářů a pobřežních z Purkarce a okolí. Založili jej lidé zaměstnáni jako lesní dělníci, kteří v podzimním a zimním období pracovali v lesích, kde poráželi a připravovali dříví pro dopravu na řece.
Původním posláním spolku byla vzájemná pomoc členům a jejich rodinám při životních těžkostech. K jeho činnosti patřilo i pořádání plesů, zábav a vzdělávání formou přednášek nebo výletů.
Plavci měli osobitý folklór, písně a vyprávění, i oděv. Členové Vltavanu nosili v minulosti slavnostní kroj, který byl odvozen od uniformy francouzského válečného námořnictva z poloviny 19. století.
Po zániku voroplavby se hlavní náplní spolku Vltavan v Purkarci stalo zachování povědomí o zaniklém plaveckém řemesle, kterým se živily celé generace místních mužů. V obci provozuje i malé muzeum s názvem Síň voroplavby.
Podklady pro díl Jihočeské vlastivědy pro Český rozhlas České Budějovice připravil etnograf Jan Šimánek.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
