Věra Hlaváčková: Sci-fi

A pak najednou dcera povídá: „Mami, je tam sýr?“ „No jasně, gouda.“ „Tak to se pleteš. To není sýr, to je jako sýr,“ povídá. „Jak? Jako sýr?“ „No, tak si to přečti.“

A vážně tam nebylo po mléce a po sýru ani památky. Vypadalo a téměř to chutnalo jako sýr, ale nebyl to sýr. Vyrábějí už i maso, které vypadá jako maso, a není to maso.

Šla jsem s pejskem na procházku a on se rozběhl k takovému malému bílému psíkovi, co vrtěl ocáskem. Bála jsem se, že ten náš začne vrčet a napadne ho, ale jen ho očuchal a znechuceně kráčel dál.

Že by se z něj stával klidný a hodný pes? Dívám se a ten malý psík je hračka. Umělé zvíře, které dělá všechno jako živé a jako živé i vypadá. Ale našeho Pepíka nepřečůral.

Lidé hodně sledují sci-fi filmy. Není to můj šálek čaje, jak říkají Angličané, ale asi máme už dost reality. Chceme vidět, jak to bude asi vypadat za sto let anebo jaký svět si vymyslí filmaři a jejich fantazie.

Jules Verne psal v 19. století také vědeckofantastické knihy a dnes už všechno, o čem snil, dávno existuje. Dvacet tisíc mil pod mořem... Cesta do středu země... Ze země na Měsíc…Všechno už jsme vymysleli. Když se dívám na sci-fi filmy a připustím, že se většina z toho stane v budoucnosti realitou, tak se hluboce děsím.

Ale kdoví, co je realita a co science fiction. Třeba ze mě najednou začnou padat součástky a zjistím, že jsem taky „jenom“ vyrobená. Tak v tom případě, mě mohli udělat mnohem líp.