Věra Hlaváčková: Rozhlas

Moje teta zase celý den poslouchala rozhlas po drátě a tam byla inspirace na všechno – co uvařit, jak to ušít a uháčkovat, kdy stříhat stromy, a my jsme si namáhaly hlavičky, jak se ten zvuk na ten drát dostane.

Když jsme jako děti zlobily, tak na nás platilo… Nebudete večer poslouchat pohádku... A byly jsme jako beránci. Podvečerní pohádky čtené skvělými herci otevíraly dětskou fantazii a snění.

Máma na mě často vyjela: „Nezírej zase do blba...“ Ale já nezírala, já snila. Protože, když zavřete oči a posloucháte příběh, máte možnost si představovat SVOJI vizi. Moje princezna měla zlaté šaty a princ byl celý v červeném, tráva byla žlutá a slunce modré a můj svět fantazie byl jenom můj.

Obávám se, že dnes už neposloucháme, ale díváme se, a díváme se na svět, který nám ukazují, netvoříme si ho sami.

Naše dcera měla jako malá problémy s některými hláskami, a tak jsme navštívili logopedku. Nebylo snadné se objednat, děti mluví čím dál hůř, informovala mě. Doma na ně moc nemluví, rádio neposlouchají, i muziku sledují s videoklipy a na televizi se hlavně dívají.

Vyprávěla mi, jak dělali průzkum s předškolními dětmi, nechali je hrát si a pustili jim k tomu pohádku v televizi. Dětem se moc líbila, a tak ji pustili opět, ale v němčině. Většina dětí si vůbec žádné změny nevšimla a nevadilo jim, že nerozumí.

Bylo by dobré zase více poslouchat a více snít. A rozhlas je k tomu skvělá inspirace.