Věra Hlaváčková: Hledej, brouku

A právě na tuhle vtipnou hlášku si vzpomněla moje kadeřnice, když jsem se u ní před pár dny zastavila. Pochlubila se, že ji nedávno doma hledal dokonce celý hasičský sbor! A to jí už dávno není –náct, dokonce ani –cet.

Byla sama doma, partner v cizině, syn u přítelkyně, sebrala se, vzala láhev vína a hurá na návštěvu k sousedce. Vybitý mobil, který stejně nepotřebovala, strčila do zásuvky.

Byly pěkně rozjeté, za ty čtyři hodiny vypily láhve hned dvě a skvěle se bavily, když přišla sousedčina dcera domů s novinkou, že u vchodu do domu mé kadeřnice stojí hasiči a zbytek ulice a hledají ji. Prostě pozdvižení, že není doma a nebere telefon.

Přítel se jí pokoušel dovolat. Marně! Začal být nervózní, protože bez mobilu ona neudělá ani krok. Volal jejímu synovi, ten to dlouho nebral. Volal k sousedům z druhé strany a ti se šli podívat oknem do kuchyně a zjistili, že mobil je zapnutý v zásuvce a ona neotvírá.

Přítel došel k přesvědčení, že se jí asi udělalo špatně a leží tam někde na zemi a potřebuje pomoc. Byl už tak zoufalý, že zavolal na nedalekou hasičskou zbrojnici, aby otevřeli dům a pomohli jí.

Mezitím se ozval syn a sdělil narůstajícímu shromáždění v ulici, že máma měla covid a těžký průběh, hned přijede, ale bude doma nejdřív tak za hodinu. Tak, tak dlouho nemůžeme čekat, ať hasiči otevřou dveře násilím.

Dostali se dovnitř, opatrně hledali mrtvolu – protože tomu už všichni věřili – ale nenašli nic, jen plně dobitý mobil a tam dvacet nepřijatých hovorů. A do toho v klidu, trochu překvapeně, přichází hlavní aktérka. No a prý, že by nás po padesátce nikdo nehledal.