Věra Hlaváčková: Humor

Hrajete jeden kus už po desáté a někdy se diváci smějí od samého začátku, někdy začnou v půlce a někdy se nebaví vůbec.

Rozhodně neplatí, že se všichni smějeme stejným věcem.

Říká se o nás, že jsme národem Švejků, že si umíme ze všeho udělat legraci, že všechno i to vážné shazujeme, že náš humor je ironický a černý. Možná je to jen způsob, jak se vyrovnat s něčím nepříjemným a nezbláznit se. Je jasné, že vtipy umíme my Češi vymýšlet na všechno a okamžitě.

Byla jsem na Cimrmanech, na představení Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Smála jsem se až do chvíle, než se otočili dva diváci přece mnou a s nesmírným překvapením na mě zírali. Byli to Japonci, sice s překladem ve sluchátkách, ale museli být zděšení, když na jevišti pobíhali divně oblečení muži, v naivní, malované scéně, staticky něco říkali a téměř pokaždé se ozval výbuch smíchu. Ani se nedivím, že po půl hodině odešli. Japonci jsou vážný národ samurajů.

O Angličanech se říká, že mají suchý humor a je pravda, že jiné národy neumějí tak dobře inscenovat jejich komedie. Miro Žbirka měl anglickou maminku a často se ho na to novináři ptali. Odpovídal, že jejich humor je tak všudypřítomný a nečekaný, podávaný s takovou samozřejmostí, že jste často zaskočení. Například – sedím na baru se svým anglickým kamarádem a on se mě najednou zeptá: „Máš nějakou nahou fotku své ženy?“ „Nééé, nemám.“ „Tak já ti nějakou dám.“ A pokračuje v konverzaci.

Rozhodně nevadí, když se každý smějeme něčemu jinému, hlavně když se smějeme. Prodlužuje to totiž život. A to není vůbec k smíchu!