Věra Hlaváčková: Pochvala
Každý toužíme po ocenění. Netrpělivě čekáme na ortel a doufáme, že přijdou ta slastná pochvalná slovíčka jako: Jsi šikovná, úžasná, nádherná, skvělá...
S láskou někomu uvaříte a doufáte, že si toho všimne a dá vám to najevo? Nečekejte dlouho a zbytečně... Přijdete o nervy, i o iluze.
Po mnohaletém manželství už vím, že si máme – my ženy – o pochvalu říct, protože se jí jinak nedočkáme. Při nejlepším uslyšíme: „Jo, je to dobrý, vždyť jsem si přidal.“ Já přijdu od holiče, nakrucuju se a nic. Můj manžel si všimne, až když mu řeknu, kolik to stálo.
Ale nedávno jsem u lékaře zaslechla, jak jedna sestřička pochválila druhou. „Ty máš tak krásný vlasy, že bych ti je nejradši ostříhala.“
Tak nevím, byla to vůbec pochvala? Neb kořen slova chválit by měl udělat radost aspoň té pochválené.
Moje maminka taky neuměla moc pochválit. Nikdo ji to nenaučil, ani rodiče a ani můj otec. Její AŽ bylo pokaždé tak významné, že přehlušilo všechno ostatní. „Sluší ti to! AŽ na ty vlasy!“ Takže vlastně poukázala na to, že hlava je příšerná.
Vůbec nejlepší je, když někdo prohlásí: „Vypadáš strašně pěkně!“ Cítíte ten nelad? Je to totiž oxymóron neboli protimluv. Dvě slova, jejichž původní význam se navzájem vylučuje. Takže slovo strašně neguje slovo pěkně, takže jako byste nic neřekli.
Pochvala se opět nezdařila. Jak je vidět, někoho pochválit, není jen tak. A přitom být pochválen je tak krásné. Celý den může být rázem výjimečný. A téměř nic to nestojí.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
