Věra Hlaváčková: Velikonoce

U nás se slavily Velikonoce velkolepě. Máma a tety už týden dopředu pekly cukroví a koláče, uklízely, myly okna, barvily vajíčka a nakupovaly alkohol. „Musíme mít naklizeno, aby nás sousedi nepomluvili.“

Na jižní Moravě, odkud pocházím, se pondělní koledě říká mrskút a mrskačka, jinde šukačka, pomlázka… Jiný kraj, jiný mrav.

My holky jsme byly vždycky pěkně naštvaný. Tolik práce proto, abychom stály a nechaly se bít od kluků, co jinak neumí ani pozdravit, a ještě se přitom tvářit, že se nám to líbí a že oni jsou supermani.

Tátové se naopak těšili – čekala je spousta dobrého jídla a povolené alkoholové orgie celý den. Nám blahosklonně domlouvali, že pokud se nenecháme vymrskat, tak budeme celý rok chřadnout, až uschneme.

Dopoledne na Velikonoční pondělí ještě všechno vypadalo nádherně. Malí chlapci s košíkem na kraslice a pěkně oblečenými tatínky vyšli do ulic, otevíraly se dveře od sousedů, ženy a dívky vítaly milé koledníky.

Odpoledne už kluci bez dozoru po sobě házeli vajíčky a ta se válela po celé vesnici. Holky brečely, že mají od jalovce popíchaná lýtka a že ten, na kterého čekaly, stejně nepřišel. Ženské doma seděly, unavené, udřené, a s hrůzou sledovaly, jak se s blížícím večerem povalují v příkopech sousedi a s úzkostí očekávaly, v jakém stavu přijdou domů ti jejich chlapi.

Vzpomněla jsem si na pana Hrabala a jeho Slavnosti sněženek. „To zas bude v álejích nablito.“

Ve městě nejsou Velikonoce tak divoké, plné starobylých zvyků. Ale i přesto jsou to krásné, kvetoucí svátky. Doufám, že jste si je užili a stále ještě užíváte plnými doušky, ať jste kdekoliv.