Věra Hlaváčková: Knihy

Já jsem trávila víkendy v posteli a od rána do večera jsem byla zahrabaná v mayovkách a s náčelníkem Apačů jsem prožívala obrovská dobrodružství a učila se snít.

Táta občas četl, ale když jsem se zeptala, o čem ta kniha je, tak nikdy pořádně nevěděl.

S bráchou nám to leželo v hlavě, a když táta dostal k Vánocům tři díly Křižáků od Henryka Sienkiewicze, dostali jsme nápad. Ty tři díly měly stejný obal a lišily se jen římskými číslicemi. Takže jsme tatínka nechali přečíst první díl, do obalu druhého dílu jsme mu dali třetí díl a pak znovu první díl do obalu třetího.

Takže místo druhého dílu, četl třetí, první díl dvakrát a druhý nikdy. Když jsme se ho ptali, jaké to bylo, tak si to moc chválil... vůbec mu nechybělo, že nevěděl, co se odehrálo uprostřed triptychu.

Vždycky se snažím zapamatovat si názvy knih a jejich autorů, abych vypadala moudře a sečtěle, ale ouha, nepamatuju si nic. Pravidelně si půjčuji knížky v knihovně, donesu jich štos na pult s radostí, jak skvěle jsem si vybrala... a pokaždé mi paní knihovnice po nahlédnutí do počítače oznámí nejméně třikrát: „Paní Hlaváčková, tohle jste už četla.“

Já bych to samozřejmě po třiceti stránkách poznala taky. Miluju vůni knihy, vůni papíru, stránky, které končí, a vy nevíte, jak budou pokračovat, než je otočíte a netrpělivě objevujete jejich obsah.

Moje kamarádka s sebou neustále nosí čtečku a chválí si, že může číst několik knih najednou podle toho, na co má zrovna chuť, je to lehké, dobře se přenáší, ale to není nic pro mě.