Věra Stiborová: Otavín. Vypravěčka příběhu vzpomíná na rodný Písek a tetičku Marii

Příběh vyšel ve stejnojmenném povídkovém souboru, který je poslední autorčinou knihou. Vydala ji v roce 2012 ve svých šestaosmdesáti letech. V každé ze sedmi píseckých povídek načrtává na rodinném půdorysu nějaký obecně závažný problém.

Rozhlasovou podobu dostala povídka Otavín již v roce 2001. Tehdy ji ve studiu v Českých Budějovicích načetla Hana Kofránková.

Věra Stiborová

Věra Stiborová se narodila 15. ledna 1926 v jihočeském Písku do rodiny textilního výtvarníka. V rodném městě vychodila obecnou školu i reálné gymnázium. Poté odjela do Prahy studovat užité umění na Škole dekorativního umění.

Po ukončení studií působila například v literární a kulturní rubrice Lidových novin nebo v deníku Práce. Krátce pracovala také v Československém rozhlase. Od začátku 60. let byla ve svobodném povolání.

Věra Stiborová|foto:Libor Hajský, ČTK

Po roce 1968 Věra Stiborová – stejně jako její manžel Jaroslav Putík – vrátila legitimaci KSČ a přišel publikační zákaz. A s ním i zákaz jakékoliv práce v kulturních institucích. Autorka se živila například jako pomocná dělnice v podniku Sady, lesy, zahradnictví nebo později jako prodavačka gramofonových desek.

V roce 1986 odešla do důchodu a věnovala se literární činnosti. Spisovatelka a překladatelka Věra Stiborová zemřela v roce 2018.

V lyrizované novele Den dam aneb Čtyři jablka ze zahrady Hesperidek (1991) autorka vylíčila pokřivené osudy lidí, poznamenaných posrpnovými společenskými traumaty. Román Zapomeň, řeko, téci (2000) sleduje od konce dvacátých do začátku padesátých let 20. století vztahy v rodině, kterou založili partneři vybavení nejen odlišnou mentalitou, ale také velmi odlišným původním rodinným zázemím.

V povídkovém souboru Otavín (2012) se Věra Stiborová vrací do rodného Písku, píše o stárnutí, stáří a postupném mizení světa, do kterého jsme kdysi patřili a který nezadržitelně zaniká.