Věra Hlaváčková: Touha

Čím déle jsme na světě, tím víc jsme toho zažili, víc toho máme, ale taky jsme se zklamali, zjistili, že jsme často toužili po něčem, co za to nestálo a o čem jsme si mysleli, že je to zlato, a ona to byla jen třpytivá cetka. Přestali jsme snít a toužit, protože víme, že život není pohádka.

Ale děti touží úplně po všem... „Mami, já si přeju  pejska, toužím po tom autíčku se sklápěčkou….a po té barevné cukrové vatě.“

Touží vidět a slyšet svou oblíbenou kapelu, touží se zamilovat do skvělého muže a založit rodinu, mít děti, postavit dům a zasadit strom.

Znáte ten vtip, který už dávno není vtipem… František si koupí kozu a jeho soused se modlí k bohu a stěžuje si, že Franta má kozu a on né... a Bůh se ptá... takže chceš taky kozu?... a soused závistivě... „Ne, ale chci, aby Frantovi chcípla.“

V dnešní době je těžké toužit, když víme, že na ten Mercedes, co má soused, nikdy neušetříme.

A na druhou stranu po čem toužit, když už všechno máme?

Po revoluci, když jsem poprvé přejela západní hranice a vstoupila do ráje obchodního řetězce, tak se mi podlamovala kolena z těch všech věcí, které jsem nikdy neviděla, neměla a toužila jsem po nich...a už je tu všechny máme.

Když ochutnáte tu krásně barevnou cukrovou vatu, zjistíte, že je to hnus plný cukru, chemie a vyhodíte ji. Toužit je často mnohem lepší než ta skutečnost. Prostě... „Touha je zázrak, kámo, zázrak…“