Věra Hlaváčková: Mobil

Už ani nevím, kolik je to let. Dnes se bez mobilu vůbec neobejdeme. Lidi mají v uších pecky a během chůze domlouvají schůzky, sportovci běhají a poslouchají při tom muziku a smějeme se těm, kteří nemají ten nejnovější chytrý telefon.

My jsme doma telefon neměli vůbec, protože na zavedení pevné linky se čekalo roky. A když jsem potřebovala naléhavě zavolat domů, znamenalo to jít na poštu nebo do telefonní budky, zburcovat sousedy, kteří jediní v ulici telefon měli, a přimět je, aby se zvedli od televize, oblékli se a doběhli to našim vyřídit. Většinou zůstali na pokec a pár skleniček.

Dnes se mobil nikdy neodkládá, platíme s ním, komunikujeme po celém světě, čteme zprávy z druhého konce světadílu, pouštíme si filmy a klipy na dotykovém displeji... sci-fi. A nikam neutečeme, všude o nás vědí. Už nepomáhá ani to, když ho vypneme. Satelit nikdy nespí.

Byly jsme s dcerou v divadle a chtěla jsem jet domů taxíkem. „Mami, proboha, taxíkem? Mám v telefonu přímo aplikaci na levný odvoz.“  Chvíli ťukala do mobilu a pak mě instruovala. „Stůj tady, nabere nás, ví, kde jsme a kam jedeme, už jsem to zaplatila...hlavně mu nic neříkej a neplať, mami!“ A tak se stalo. Přijel přesně tam, kde jsme stály, bez řečí nás odvezl přesně před náš dům a nic jsme neplatily. Zázrak.

Ale v restauraci jsem si všimla zvláštního úkazu. Lidi spolu nemluví, sednou si ke stolu, vyndají mobily, každý se soustředěně zahloubá, občas si tam něco ukážou, zasmějí se...trochu nuceně...občas prohodí větu a čumí do toho chytrého přístroje dál. Život ve virtuální realitě. Svět na dotek. Ale já si chci s lidma pořád ještě povídat, aspoň v hospodě.