Jan Štifter: Komunity
Říká se, že kvalita života rapidně poskočí, když člověk ve svém okolí pozná alespoň šest lidí. Protože pak není tím anonymním členem cizího společenství, ale součástí komunity – potkává lidi, o kterých ví, že mají psa nebo muškáty za oknem, má koho zdravit a případně na koho zaklepat, když zjistí, že mu v polovině vaření došla sůl.
A tak jsme po vlně individualismu, která celkem logicky navázala na desítky let socialismu, kdy všechno bylo zdánlivě všech, ale vlastně nikoho nic, doklopýtali do chvíle, kdy zase chceme někam patřit a vědět, kdo jsou ti lidé kolem.
Sláva všem komunitním centrům napříč Českem, kde se scházejí lidé, aby společně něco dělali, ale taky jenom obyčejně byli.
Tuhle na mě vyskočila pozvánka na kurz zastřihování ovocných stromů, jindy zase na hospodský kvíz – a jsou to přednášky, školení, výlety nebo promítání, kde se potkávají lidé z ulice nebo vesnice, protože jednomu je vždycky lépe s někým.
Pochopila to už řada radnic, že sousedské komunity jsou základem zdravé společnosti – a tam, kde začaly fungovat, se nakonec ukazují stejně důležité jako pouliční osvětlení, svoz odpadu nebo matrika.
A je to fajn, když samota není z nouze ctnost, ale jen jedna z variant, protože už o pár domů dál se něco děje a dveře tam jsou otevřené.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
