Ivan Mls: Odposlechnuto

Soukromí už zřejmě není tím, čím bývalo, tedy věcí navýsost privátní, ale veřejným statkem, kterým je třeba oblažit nejširší okolí. Lidé zkrátka ztratili ostych.

Stačí vlézt do autobusu nebo trolejbusu a není snad jízdy, aby některý ze spolucestujících nepovažoval prostředek hromadné dopravy za telefonní budku, kde může naplno a hlasitě řešit po telefonu své soukromé záležitosti. Pokud si ještě pustí nahlas i reproduktor, jsme my ostatní kompletně vtaženi do děje, ať chceme, nebo ne.

A tak jsem si jenom za posledních pár dnů cestování vyslechl třeba plané plkání o tom, co dotyčný zkonzumoval k obědu, jakási paní hlasitě a vehementně po telefonu řešila nepříjemný kožní problém, od jiných cestujících telefonistů jsem se zase dozvěděl spoustu informací o nekvalitě jistého pedagoga či o položkách nákupu v supermarketu.

Byl jsem také proti své vůli proškolen v otázce pojistné smlouvy na nemovitost, a rozhodně bych se obešel i bez rad, jak odčervit pejska. Na druhou stranu ale musím ocenit telefonujícího mladíka, který po úvodním hlasitém oslovení „Ahoj lásko!“ říkal do telefonu dalších osm stanic jen tiché „hm, hm, hm, hm“ – s dlouhými přestávkami.

Jak jsem říkal na úvod, soukromí cizích lidí mě v podstatě nezajímá. I když výjimka potvrzuje pravidlo. To když dívka sedící v trolejbuse za mnou zvedla telefon, pravila „Ahoj bráško, co se děje?“ a z reproduktoru přístroje se ozvalo: „Segro, naši mě zabijou, ztratil jsem mobil!“ Jak dotyčná poznala, že jí volá bratr, a jak jí volal, když ztratil mobil, to je mi fakt záhadou, jejíž rozluštění by mě docela zajímalo.