Věra Hlaváčková: Divadlo 1

Záplava světel, v nichž všichni a všechno vypadají úžasně. Ovšem když se zhasne a zavře opona, ukáže se, že stěny té královské komnaty jsou kašírka a už pěkně otlučená.

Stejně tak herci si svléknou šarlat a promění se v obyčejné smrtelníky, které v civilu často nepoznáte. Z komika se stává smutný, unavený pesimista a z „donchuána“ stárnoucí, osamělý muž.

Přesto – anebo právě proto – v době filmů, televizí a jiných médií, divadlo nezaniklo a těší se stále velké oblibě. Je to možná pro ten okamžik, kdy se zvedá opona a my s očekáváním kouzla zatajíme dech. Na jeviště vstoupí herci, živí lidé, a my sedíme kousek od nich, vidíme je prskat, potit se a sledujeme jejich emoce... a v tu chvíli je to pro diváka pravda.

A když jsou herci dobří, tak tu pravdu prožijeme s nimi a právě teď – i s těmi chybami, které se stanou a nedají se vystřihnout.

Magické rituály se dodržují i v zákulisí. Herci při zkoušení nesmí na jevišti jíst, musí smeknout klobouk. Před představením si přejí „Zlom vaz“ a u toho se trochu poplivou a kopnou, aby dobře hráli. Kolega za to nesmí poděkovat, ale musí odpovědět „Čert tě vem.“

Nesmí poděkovat ani za „zlomvazku“, protože by se přání negovalo. Zlomvazka je malý dárek, který si herci dávají navzájem při premiéře a většinou se nějakým způsobem pojí k té inscenaci anebo je to sladkost na napjaté nervy, protože premiéra je největší sláva inscenace.

Herci mají trému, rodinní příslušníci jsou šťastní, že ta nervózní maminka nebo manžel konečně přestane myslet na svoji divadelní postavu a vrátí se do jejich života. A tak doufám – jako herečka i jako divačka – že ten nádherný, magický divadelní svět nikdy nezanikne.