Věra Hlaváčková: Praha
Vždycky když musím do Prahy, tak se těším, že zažiju ten velkoměstský blázinec, ale po pár hodinách se už toužím vrátit zpátky do poklidného krajského maloměsta.
Mám třeba dvě hodiny času a říkám si, že se hezky projdu po městě, užiju si to a nebudu spěchat. Ale sotva se ocitnu v metru, už nasadím tempo uspěchaných Pražáků a v běhu přestupuju z Áčka na Béčko, ve frontě zběsilých lidí, kteří nic nestíhají a mají všude daleko. Na jezdících schodech se snažím nepřekážet těm, co ještě po schodech běží, ale po dvou přestupech už po eskalátorech utíkám taky, přestože nikam nespěchám.
Moje dcera mě nabádá, když se mnou jede, ať v hromadné dopravě mlčím. Já se totiž pokaždé nahlas divím, jak může někdo žít neustále v podzemí, v přeplněných tramvajích a nacpaných autobusech, hodinu do práce a zase zpátky, přijedou večer, na sídliště úplně uštvaní... Co je to za život?
Ona má strach, aby mě někdo neposlal někam….A pak se taky stydí, že nejsem Pražák, ale jsem z vesnice. No, chápete to?
Ale jednou jsme měli s manželem v metru, kde všichni spěchají, nezapomenutelný zážitek. Jeli jsme před půlnocí z nějaké kulturní akce, nasedli do poloprázdného vagonu v centru Prahy a vypadalo to jako další zbytečně strávený čas. Najednou nastoupili dva mladí, pěkní chlapci, sedli si naproti sobě a s naprosto vážným výrazem sundali batohy, z nich vyndali skládací stolek, postavili si ho mezi sebe, jeden tanečním pohybem prostřel ubrus, druhý vyndal vázu s umělými květinami, pak misku s mandlemi, dvě skleničky a potom přišlo na řadu červené víno, vývrtka, ten úžasný zvuk, kluci si přiťukli a v klidu s naprosto vážnými výrazy popíjeli v metru u svého stolečku víno.
Všichni cestující zírali na tu skvělou hostinu, usmívali se a dívali se po sobě, jestli to vidí i ostatní. A všichni společně jsme začali spontánně tleskat. Tak tuhle jízdu v podzemí uspěchané Prahy si budu pamatovat.
Související
-
Věra Hlaváčková: Velikonoce
Prodlužuje se den, odkvétají sněženky a bledule, občas vysvitne slunce, a když kožichy vyměníme za svetry, přiblíží se krásné, veselé svátky velikonoční.
-
Věra Hlaváčková: Auto
Když jsem po revoluci poprvé vyjela na Západ, fascinovaně jsem zírala na ta krásná auta, která tam jezdila.
-
Věra Hlaváčková: Divadlo 2
Jsem herečka a už téměř 30 let hraju v Jihočeském divadle. Když v něčem žijete tak dlouho, ani vás nenapadne, že je to prostředí, které může být pro ostatní plné tajemství.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
