Jan Flaška: Polepovači a zabalovači

Polepovači jsou lidé, co si koupí MacBook za padesát tisíc, ale aby nevypadali tak korporátně, vylepší ho samolepkou s Che Guevarou, nápisem „¡Viva la revolución!“  a citátem z Malého prince.

Postupem času se na notebooku začnou objevovat i nálepky z banánů a cenovky ze Sephory. Po dvou letech se samolepky začnou loupat, chytat drobky od chipsů a notebook vypadá jako něco, co právě vytáhli z popelnice za mateřskou školkou.

Když pak potřebují takhle polepený přístroj prodat, vyžaduje to od nich jisté přesvědčovací schopnosti. Nálepky totiž nejdou sundat ani dlátem a ne každý, kdo pokukuje po přístroji z druhé ruky, touží po něčem, co vypadá, že to má vlastní osobnost – navíc pokud se zdá, že hlavním rysem té osobnosti je nenechat se nikým ovládat.

Opakem polepovačů jsou lidé, kteří nežijí v přítomném okamžiku, ale v neustálém strachu z budoucího škrábanečku. Mají telefon s rozlišením jemnějším než lidská sítnice, ale dobrovolně se na něj dívají přes upatlanou přepravní fólii, co vypadá jako šedý zákal. Je to, jako kdybyste si koupili lístek do první řady v opeře a pak se na ni celou dobu koukali skrz plátek poličanu.

Tihle lidé nesundávají ani ty malé průhledné pásky z okrajů televize, takže to u nich doma pořád vypadá jako uprostřed stěhování. Dokonce i ovladač mají v originálním sáčku, zalepený izolepou. Při přepínání programů to zní, jako by někdo rozbaloval vánoční dárky.

Ani polepovači, ani zabalovači samozřejmě nejsou normální. Jsou to extrémy. Normální lidé totiž věci prostě jen používají – tak dlouho, dokud do nich nenalijí kafe a tím jejich vizuální stránku vyřeší jednou provždy.