Jiří Březina starší: Časové znamení

Těch pět pípnutí, na která jsme kdysi napjatě čekávali s hodinkami v pohotovosti. Bylo k tomu třeba rádio, ale naštěstí nemuselo být naše. To pípání se ozývalo z otevřených oken, z obchodů i bytů a také z bateriových rádií zvaných tranzistoráky, která byla tenkrát na vrcholu slávy a měl je každý, tedy kromě mě. Pípalo se každou celou hodinu a po ránu častěji.

Pokud nebylo rádio na doslech, anebo jste nemohli čekat na celou, mohli jste dostat přesný čas po telefonu. Vytočili jste jisté číslo a ve sluchátku se ozval čas a pípnutí. Bylo to na vteřinu přesné, což jistily atomové hodiny. Problém byl akorát ten telefon, který tehdy mělo daleko méně lidí než rádio.

Přesný čas byl tak cenný proto, že málokteré mechanické hodinky dokázaly udržet přesný čas déle než jeden den. Myslím, že dnes už spoustě lidí dělá problém třeba notorická filmová scéna „srovnáme si čas“, kdy si postavy nastavují hodinky podle hlavního hrdiny - anebo hlavního padoucha, to podle toho, na co se díváte. Díky technickému pokroku je dnes seřizování mobilů před bankovní loupeží úplně zbytečné. Ona je většinou zbytečná i ta loupež, protože jen v málokteré bance najdete peníze, které by šly odnést.

Přesný čas je kromě telefonů a počítačů i ve všem, co v sobě nějaký počítač má, což bude za chvíli i lžíce na boty. Kromě internetu teče i z navigačních družic, takže si vás najde i uprostřed Sahary.

Ani já pamětník už na časové znamení nečekám a dokonce jsem ho měl za zrušené. Ale ne! Kupodivu pořád existuje, slyšel jsem ho na „Budějicích“ na vlastní uši. Jen místo pěti pípnutí zazní pouze čtyři. Inu šetří se všude.