Věra Hlaváčková: To je moje

14. říjen 2022

Rozhlasový sloupek

Miluju podzim. Procházky ve spadaném listí, pohledy do barevných lesů a taky sběr toho, co nám příroda dopřála. Problém nastane, když se nemůžete domluvit, komu to, co chcete sebrat, vlastně patří.

Třeba jablka ze sousedovic stromu. Když spadnou k nám na zahradu, tak si je přece můžu sesbírat, i když kmen stromu je na druhé straně plotu. Možná se vám stalo, že soused byl jiného názoru, vyhrožoval, hádal se nebo se v noci vplížil k vám do zahrady a posbíral si přece SVOJE ovoce.

Dřív nikdo neřešil, komu co patří, přece všechno bylo všech, takže kdo nekradl, okrádal svou rodinu. Dnes je všechno soukromé a vy se bojíte zastavit autem u lesa a jít na houby, trhat kytky na louce, protože pán vyběhne a nadává, že louka je jeho a vy máte vypadnout. Za bivakování a spaní venku vás téměř zatknou.

Máme cihlovou bytovku s devíti byty, takže se všichni známe. A taky máme společnou zahrádku a na ní plodný ořešák, který na podzim pouští na zem krásné ořechy a my všichni je po troškách sbíráme.

Najednou koukám a u stromu stojí cizí pán a má už dva pytle plné našich ořechů. Jala jsem se vehementně dožadovat vysvětlení. A on úplně bezelstně povídá: „Ten strom jsem tady před dvaceti lety sázel JÁ, takže jsou to moje ořechy.“ Já na to: „Ale už tady nejmíň deset let nebydlíte.“ Pán jen lhostejně pokrčil rameny a sbíral klidně dál.

A pak mi to došlo – pán nekrade, pán jen sklízí, co zasel.

autor: Věra Hlaváčková | zdroj: Český rozhlas