Táta musel do školy nosit vajíčka a pět litrů vína, aby mě pustili do dalšího ročníku, směje se fotograf Robert Vano

3. srpen 2022

Robert Vano je módní a reklamní fotograf. Pochází ze slovenských Nových Zámků, odkud v osmnácti letech emigroval do Ameriky. Byl kadeřníkem, vizážistou a asistentem fotografů. Nakonec začal pořizovat snímky sám a proslavil mimo jiné mužskými akty. Pracoval pro módní časopisy v New Yorku, Paříži i Miláně.

Dnes už Robert Vano cestování příliš neholduje. Do jižních Čech přijíždí většinou za prací. „Šumava, Strakonice, kam mě pozvou, tam jedu. Můj problém je, že neřídím. Celý život jsem neměl řidičák, takže mě většinou někdo přiveze, po akci zase odveze a já tu krajinu nevidím. Jen lidi, kteří přijdou na besedu nebo workshop. Když se vrátím domů, kouknu se zpětně na internet, kde že jsem to vlastně byl,“ vypráví.

Auto podle svých slov vlastně nikdy moc nepotřeboval. „Pocházím z malého městečka, narodil jsem se v roce 1948, tehdy auta nebyla a ani peníze na ně. Když jsem v osmnácti emigroval do New Yorku, tam auto nebylo potřeba, protože není kde parkovat. A lidi tam nejezdí jako u nás na chatu, ale letí na Floridu,“ vysvětluje.

„Auto pro mě nebyla priorita, neřešil jsem ani, že mám k obědu namísto lososa paštiku s rohlíkem. Lidi se mě pořád ptají, jak můžu žít sám a nic nemít, když jsem na to celý život pracoval, a já na to neuměl nikdy odpovědět. Až když přišel covid, tak jsem ocenil, že nemám manželku, děti, Porsche, chatu, dron, vnoučata… Já měl strach jen o sebe, ale moji blízcí se strachovali o všechno, co měli,“ dodává.

Opravdových přátel má hrstku. „Mám kamaráda z dětství, se kterým jsem chodil do školy, a jeho paní, a to už téměř šedesát roků. Pak je to jeden mladík a jedna paní, se kterou jsem pracoval v Elle dvacet let. Kdybych potřeboval povozit po Václaváku na vozíku, to jsou lidé, kteří by to udělali,“ říká.

Kafe, cigárko a spánek

Robert Vano ale rozhodně nežije osamocen. „Mám kolem sebe neustále spoustu lidí, někdy toho mám až nad hlavu. Pracoval jsem v modelingu s klukem, který se pokaždé po práci ptal, jestli s ním nechci jít na Happy Hour dát si drink. Já mu říkal: Vlastíku, moje šťastná hodinka je, když tě nevidím. Chci potkat někoho jiného, klempíře, zámečníka, ale ne ty samé lidi a mluvit o módě od rána do večera,“ usmívá se.

Podle svých slov má rád klid a s přibývajícím věkem hledí na to, co mu dělá dobře. „Já potřebuju spánek, alespoň osm hodin. Jelikož vstávám ráno v šest, chodím v deset večer do postele. Před spaním potřebuji čas na kafe, cigárko, podívám se, co se děje ve světě, a pak si odpočinu, abych byl druhý den na lidi kolem sebe příjemný. Když se nevyspím, pak nejsem příjemný,“ přiznává.

Fotograf Robert Vano patří k šťastlivcům, kteří celý život dělali to, co je baví. A je si toho dobře vědom. „Já si myslel, že každý dělá to, co má rád. Známého se ptám v neděli odpoledne, jestli nechce jít na kafe, a on, že už ne, že v pondělí musí do práce a je nešťastný. Já se naopak nemůžu dočkat, až budu moct jet do práce, těším se, kdo tam bude, s kým se potkám, že dorazí noví lidé. Vždy se říkalo, že když děláte, co máte rádi, děláte to lépe. A peníze pak přijdou. Nevím, jen si to tak myslím,“ uvažuje.

Čtěte také

Jako malý nepatřil ke klukům, kteří by po vsi proháněli motorky. „Já uměl kreslit, dělal jsem portréty, ale neměl jsem kolem sebe nikoho s uměleckými sklony. Táta byl elektrikář a maminka prodavačka v lahůdkách. Jako malý jsem chtěl od Ježíška loutkové divadlo a on mi přinesl takový bakelitový foťák. Ve škole se pořád všechno dělalo týmově, to já nechtěl. A fotit jsem mohl sám, tak se mi to líbilo,“ vypráví.

Toužil po fotografické nebo umělecké škole, ale za minulého režimu to nebylo možné. „Pan učitel řekl, že fotograf není profese pro chlapa. A navíc v Nových Zámcích, za komunismu, to bylo nepředstavitelné,“ vzpomíná.

Nakonec šel tedy studovat na gymnázium. „Nikdo nám neřekl, že když se budeme blbě učit, tak nemůžeme na vysokou. Já měl samé čtyřky, pětky, v každém ročníku jsem propadal. Táta musel vždy do školy nosit dvacet vajíček a pět litrů vína, aby mě pustili do dalšího ročníku,“ směje se.

V Americe zjistil, že tam vše funguje úplně jinak. „To, co mě naučili doma, tam vůbec neplatilo. Máma a táta pořád říkali, že život je těžkej, že člověk musí začít pomalu a vystupovat nahoru. Pak jsem přišel do Ameriky a tam mi řekli, že tohle je systém podle Marie Terezie. V Americe musíš začít nahoře a zůstat tam, nebylo nic mezi tím. Vezmeš telefonní seznam a zavoláš sto lidem, dokud někdo neřekne ano,“ líčí.

Celý rozhovor s fotografem Robertem Vanem o začátcích v Americe, rozdílném vnímání času, pracovní morálce i o tom, jak žije dnes, si poslechněte online.

Spustit audio

Související