Rašeliniště na Třeboňsku jsou velmi specifická, ta nejstarší až deset metrů hluboká, líčí botanik

Z přírodovědeckého hlediska je Třeboňsko cenné právě tím, co tu po době bažin zbylo. „Zdejší rašeliniště jsou velmi specifická. Veřejnost zná rašeliniště horská ze svých návštěv v Krkonoších, Krušných horách nebo na Šumavě, ale třeboňská rašeliniště nevznikla tím, že by tu byl nadbytek srážek, nýbrž v místech tektonických zlomů a pramenných vývěrů,“ vysvětluje Ladislav Rektoris.

V takových místech docházelo podle něj k obohacování propadlého půdního povrchu minerální vodou, která vyvěrala zespodu. „Tak se vytvářela nejdříve slatiniště, která byla na živiny bohatší, a potom tam hromaděním organického materiálu začala vznikat rašeliniště, která postupně přirůstala,“ popisuje.

Nejstarší a největší rašeliniště, například národní přírodní rezervace Červené blato, mají mocnost rašeliny zhruba devět, deset metrů.

Čtěte také

Hledáte hory pro samotáře? Objevte Novohradky, krajinu s otiskem historie

Třeboňské lázně jsou slavné právě jako slatinné a rašelinné. Vedoucí Správy CHKO Třeboňsko Ladislav Rektoris upřesňuje, že spor o těžbu jeho úřad s vedením lázní nevede. „Rašeliniště, která jsou chráněna ze zákona jako přírodní a národní přírodní rezervace, nejsou pro těžbu uvolněná. Slatina pro účely lázeňského provozu se dobývá v jiných místech, většinou pod rašelinnými bory v blízkosti Třeboně. Ty nepožívají status speciální ochrany. Žádný střet mezi těžebním průmyslem a námi není,“ říká.

Rašelina se navíc dá po využití v lázních velmi dobře recyklovat. „Rozemletá hmota, zbavená dřevních částeček, které by člověka mohly poškrábat, je pak vracena na plochy, odkud byla vytěžena. A pokud se zpětně zaplaví, nedochází k jejímu rozkládání a živiny se neuvolní. Díky tomu může rašelina znovu začít přirůstat. A díky specifickým mechorostům, které na ní rostou, jako třeba rašeliníky, může rašelina regenerovat,“ líčí.

Celý rozhovor s Ladislavem Rektorisem, vedoucím Správy CHKO Třeboňsko, si poslechněte online.