Ochránci přírody obnovují rašeliniště. Výsledek ale bude vidět až za deset tisíc let

Rybníky jsou přírodními památkami zejména proto, že si jako zásobárny vody v krajině zasluhují úctu a péči. Dalším důvodem je jejich význam pro živé organismy, pro udržitelné hospodaření v krajině, ale i pro lidskou potěchu oka či pro ohleduplnou rekreaci. V neposlední řadě také mnohé z jihočeských rybníků leccos pamatují.

„Dnes máme na území Čech zhruba čtvrtinu rozlohy rybníků oproti minulosti. Kdybychom prošli českou krajinu někdy v 16. století, kdy byl boom výstavby rybníků, tak bychom našli veliké rybníkářské oblasti na jižní Moravě, střední Moravě nebo v Polabí, kde bylo rybníků daleko víc než v jižních Čechách,“ připomíná Jiří Bureš, ředitel českobudějovického pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky.

Rybník Rožmberk na Třeboňsku|foto:Fotobanka Profimedia

Na přelomu 18. a 19. století ale došlo ke zvratu. „Zhruba v období napoleonských válek se přestaly rybníky ekonomicky vyplácet a začaly se rušit. Zemědělská půda začala být výnosnější. A tak jsme přišli o tři čtvrtiny rybníků u nás,“ říká Jiří Bureš, „prostě se vypustily, rozoraly a začaly se tam pěstovat třeba brambory, které k nám tehdy přišly z Ameriky.“

V jižních Čechách se stalo to samé, ale měli jsme štěstí v neštěstí. „Na Třeboňsku je půda písčitá a rašelinná, takže naši předkové zjistili, že na polích žádné štěstí neudělají. A začali rybníky znovu obnovovat,“ vysvětluje Jiří Bureš.

Třeboňsko je tedy podle něj unikátní tím, že má stejnou rozlohu rybníků jako před čtyřmi sty lety. A jejich historie je dvojitá.

Nové rybníky a rybníčky vznikají i dnes, s plnou podporou Agentury ochrany přírody a krajiny. „My se snažíme budování jakýchkoli nových vodních ploch podporovat, i když záleží na tom, kde a na čem mají vzniknout. Když rybník vybudujete na orné půdě, krajinu tam oživí – když odhlédnu od ochrany půdního fondu. Pokud tam ale máme zachovaný kus přírody, třeba prales nebo cenný mokřad, tak bychom mohli přírodu naopak poškodit,“ upřesňuje Jiří Bureš.

Lesní tůňky a rašeliniště si v jižních Čechách dnes také vedou dobře. „Drtivá většina rašelinišť na Šumavě a na Třeboňsku byla v minulém století plošně odvodněna. Kopaly se příkopy, aby se získávala zemědělská půda. Dneska už ale víme, že to byla chyba. Je třeba je obnovit a jsou na to dotace národní i evropské,“ uvádí Jiří Bureš.

Čtěte také

Sudslavická lípa má třetí největší obvod v republice. Je to jeden z 26 tisíc památných stromů u nás

Například Národní park Šumava v projektu dotovaném z evropského programu Life for Mires obnovuje dva tisíce hektarů rašelinišť. „Ucpávají odtokové stoky a zaplavují rašeliniště, už mají zhruba polovinu hotovou. Na Třeboňsku se díky spolupráci Lesů České republiky a CHKO Třeboňsko daří zaplavit vytěžené rašeliniště v Hrdlořezích, kde se strojově těžila rašelina několik desítek let. Dneska je tam opět bažinná vodní plocha,“ popisuje ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny.

Podobně se podle něj postupuje na Borkovických blatech. „Tam se zaplavuje rašeliniště, vytvářejí se tůňky, zavodňují se i rašelinné lesy, obnovuje se rašelinotvorný proces. To znamená, že to, co tady probíhalo na konci doby ledové, se zase vrací,“ líčí.

Rašeliniště totiž začala na našem území vznikat před deseti až dvanácti tisíci lety. „Rašeliniště roste hrozně pomalu, asi jeden centimetr za rok, takže za tisíc let máme metr. A pak se vezme bagr a rašeliniště se vytěží na minerální podklad. Takže teď jsme znovu na začátku. Vytvořili jsme podmínky jako na konci doby ledové a rašeliniště může začít znovu růst. A za nějakých deset tisíc let tu máme znovu krásné rašeliniště,“ usmívá se Jiří Bureš.

Další zajímavé informace o jihočeských rybnících si poslechněte v rozhovoru s Jiřím Burešem z Agentury ochrany přírody a krajiny.