Po covidu mohou mít senioři potíže s pohybem, ale i pamětí. Popisují to pojmem mozková mlha

14. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Senior, invalidní vozík, rouška, covid, koronavirus
0:00
/
0:00

Život po prodělaném onemocnění covid-19 se vrací do normálu jen velmi pozvolna. To je zkušenost mnoha jednotlivců, ale také organizací. V pořadu Zdravíčko o tom mluvila Hana Vojtová, ředitelka Domova seniorů Mistra Křišťana v Prachaticích a autorka konceptu aktivizace seniorů s demencemi.

Jak vypadá život v domově teď, krátce po rozvolnění opatření spojených s koronavirem?
Život se stále nemění, čekáme, až dojde k takovým změnám v opatřeních, která by umožnila setkávání seniorů s hudbou a zpěvem, využívání jídelny a společných prostor tak, jak jsme byli zvyklí dříve.

Smějí za seniory návštěvy?
Ano, po objednání a stále za podmínky testování a setkávání se v prostoru k tomu vyčleněném a ve stanovené době.

Vaši klienti i personál jsou očkovaní. Nemohli byste žít normálně?
Podle mého názoru mohli, ale stejně jako všichni ostatní musíme dodržovat platná opatření vlády. V současné době není žádný jiný postup pro očkované a pro neočkované.

Možná je to napořád

Senioři po covidu u vás – v jakém jsou stavu po několika měsících?
U seniorů, kteří prodělali nákazu jen s mírnými příznaky, se neprojevila zvlášť podstatná změna zdravotního stavu. Senioři, kteří se potýkali s vážným průběhem covidu a došlo u nich k výraznému zhoršení zdravotního stavu, tak u nich se stav zlepšuje jen velmi pozvolna…

Mluví se o návratech do nemocnic…
Ano, to se může stát, ale stalo by se tak pravděpodobně i v případě, že senior onemocní chřipkou nebo prodělá zápal plic. Musíme si uvědomit, že v domově seniorů jsou lidé, kteří mají množství různých onemocnění, jsou staří, jejich imunita je s věkem oslabena.

Co staří lidé po covidu potřebují především?
Trpělivost a pochopení. Trpělivost, protože uzdravování je proces, a po covidu zvláště dlouhý. Možná je namístě si připustit, že se jejich zdravotní stav už třeba nevrátí do stavu, jaký byl před covidem. A pochopení pečujících pro jejich slabost a stěžování si na bolest, únavu, což vede k větší závislosti na druhých.

Omezená hybnost

K takzvaným postcovidovým syndromům patří i neurologické potíže a dočasná ztráta hybnosti. Pozorujete ji u některých pacientů? Jaký má vývoj?
Omezená hybnost má také spojitost s větší únavou. I jeden krok může po covidu znamenat vypětí všech sil. Pokud se stav v čase zlepšuje jen velmi pomalu, senioři začínají rezignovat, vzdávají se, mají pocit, že již nemají dost sil, aby to zvládli, aby nad nemocí vyhráli.

Čtěte také

Jak je postavit na nohy? Co pomůže? I v domácím prostředí...
V chůzi pomohou určitě chodítka, která poskytnou oporu a jistotu. Pro delší vzdálenosti doporučuji využít invalidní vozík. Tyto pomůcky lze zapůjčit v půjčovnách kompenzačních pomůcek. Jenže často jsou byty bariérové, tak i když po odmontování prahů dojedete do koupelny, do vany se senior stejně nedostane. Péče o imobilního seniora v domácím prostředí, které není technicky připraveno, je skutečně velmi náročná.

Koupání imobilního člověka, to je určitě téma, které teď mnohé pečující zajímá. Co z ústavních zkušeností lze aplikovat v domácím prostředí?
Můžeme využít toho, že do koupelny a k toaletě namontujeme madla, aby měl senior bezpečnou oporu. Do sprchového koutu lze na stěnu namontovat sklopnou sedačku. Poměrně jednoduchá na instalaci je sedačka do vany, ale pro seniora zůstává často nepřekonatelnou bariérou právě výška vany. Takže, na rekonstrukci koupelny tak, aby v ní byl dobře přístupný sprchový kout, je potřeba myslet včas. Dokud je senior fit.

Mozková mlha

Další příznak, který na sobě lidé po covidu pozorují, se nazývá mozková mlha. Jak popisují své obtíže sami senioři? Co pozorujete vy?
Mně se ten pojem mozková mlha velmi líbí, protože přesně vystihuje to, jak lidé popisují svou paměť po covidu. Hovoří o tom, že se jim toho hodně ztratilo, ale že ví, že to tam někde je. Podobný stav mi popisovala i jedna zdravotní sestra, která se po covidu vrátila do práce. Když sedla k počítači, tak hledala na klávesnici písmenka a říkala, já věděla, že tam jsou, dívala jsem se na ně, ale nevěděla jsem, zda jsou to ta správná. Dokonce se nad klávesnicí rozplakala z obavy, zda si někdy znovu vzpomene… Vzpomněla si, u mladších lidí se tyto věci rekonstruují daleko rychleji.

Jak se k takovému stavu postavit u seniorů, jak s nimi komunikovat, abychom je ještě víc nezmátli a nevystrašili?
Na chvíli zapomenout na slovo musíš. To musíš zvládnout, musíš zase chodit, musíš hodně jíst. Někdy stačí být na blízku, vyslechnout si všechny obavy, které senior právě prožívá, a snažit se pomoci, aby je přijmul. Zbytečně ho nestresovat, mírnit i jeho vlastní nároky.

Může jít i o změnu trvalou – covidové obtíže možná urychlily nástup stařecké demence, ke které by stejně došlo? Na co se máme připravit, jak se bude stav seniora vyvíjet?
Na tuhle otázku teď nemáme odpověď. Vznikají postcovidová centra, která se právě tímto zabývají a sledují dopad změn, které při covidu nastaly. Obecně z praxe se senilními pacienty vím, že může jít o velmi pozvolný a dlouhodobý proces. Paměť se pomalu odlupuje jako cibule. Stáří v kombinaci s nemocemi již neumožňuje obnovovat síly. Ale vyplatí se stále udržovat nejrůznější návyky, pěstovat u seniorů samostatnost v jídle, oblékání, v jednoduchém rozhodování. A také bychom si měli uvědomovat konečnost lidského života a pomoci lidem o smrti mluvit, dokud to jde.  

S jarem (a očkováním) se otevírají možnosti práce venku. Do čeho se můžeme pustit spolu s pacienty s demencí?
Ideální prostředí pro demencí nemocné seniory je právě venku. Zahrada je prostředí, které seniora přirozeně orientuje v čase – v ročním období. Nemusíte nic říkat a lidé si uvědomují, že se oteplilo, vidí, že pučí stromy a kvetou sněženky, to všechno je přirozená orientace časem. Pokud byl senior dříve zvyklý pracovat na zahradě, pak mu práce se zemí přináší radost, uvolnění a dobře ví, jak použít lopatku nebo motyčku. Ideální jsou vyvýšené záhony, u kterých senior sedí.

Odcházení

Ve vzduchu visí otázka postupného odchodu ze světa. Jako pečující nevíme, kdy to přijde…
Smrt se neptá, nedá se naplánovat, zastihne nás nepřipravené. Smrt je prakticky jediná věc, kterou nemáme ve svých rukách. Můžeme ovlivnit to, zda žijeme zdravě, můžeme naplánovat stravu a sport, můžeme si udělat zásoby na horší časy, ale tváří v tvář smrti jsme zcela bezmocní. Nemáme žádnou moc, kterou bychom mohli situaci zvrátit. A tak když žijeme, měli bychom opravdu žít, využít životní sílu a naplnit smysluplně každý den, plnit si své sny, aby až zestárneme, jsme nelitovali promarněných dnů a nenaplněných snů. A to může ve svém životě ovlivnit každý z nás.

autor: Eva Kadlčáková | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související