Pavel Kroneisl: Šumavský masopust

Kráčela v něm i kobyla složená ze dvou patřičně maskovaných chlapů. Všichni přitáhli k chatě, kde jsme byli ubytovaní, a začaly obvyklé rituály.

Zdejší správce nám vše vyložil, abychom věděli co a jak. Maškary je třeba pořádně pohostit, protože jinak by se prý z baráku nehnuly. Zařídili jsme se podle toho, ale kobyla byla pořád nepokojná a najednou hop, měla na zádech moji ženu a pádila pryč.

Naše malá dcerka se rozječela: „Pomoc, pomoc, kradou mi maminku, kradou mi  maminku!!!!“ Kobyláci usoudili, že to asi přepískli a ženu mi vrátili, a dokonce bez  výkupného.

Neděle zvolna plynula a my jsme vyrazili směr Vacov a České Budějovice, tedy domů. Po pár kilometrech nás zastavil další průvod masek, tentokrát už značně posilněných panáky. K mému okénku přišel doktor v bílém plášti, otevřel dvířka auta a podal mi láhev rumu s krátkým doporučením: „Musíš pít, protože pitný režim je důležitý.“

Ukázal jsem na volant a s díky odmítl. Řekl dobře, nechceš, tak si tě označím a namatlal mi něco na obličej. Pak nás průvod milostivě propustil.

Po pár dalších kilometrech jsme stavěli znovu. Tentokrát to nebyly masopustní maškary, ale skuteční příslušníci tehdejší Veřejné bezpečnosti. Jeden z nich na mě kouknul a prohlásil: „Vidím, že byl veselý masopust, tak si tedy dýchneme.“

„Jak jste poznal, že byl veselý?“ „Koukněte se do zrcátka,“ doporučil mi dopravák. Vypadal jsem, jako když se mě někdo pokusil velice neodborně podřezat. To ten masopustní doktor mě napatlal červenou barvou podobnou krvi. Ale všechno dobře dopadlo, nic jsem nenadýchal a šťastně jsme dorazili domů.