Pavel Kroneisl: Když ptáčka lapají

Dohodli jsme se na neděli a já jsem to pustil z hlavy, protože organizace výletu byla na mé dívce. Když přišla ona neděle a my jsme dorazili k tetičce, ukázalo se, že o naší návštěvě nemá ani tušení, dopis od nás prostě nedorazil.

Byla to typická vesnická tetka a začala hromovat: Přivezeš poprvé ukázat kluka, ještě k tomu v neděli a já nemám doma nic, abych udělala pořádnej oběd. Nemám žádný maso, co mám teď dělat?

Chápal jsem to, protože jsem měl podobnou babičku, také na vsi, které jsme museli hlásit v dostatečném předstihu každou návštěvu, protože musela mít pro Pavlíka vždycky vepřovou pečeni  v remosce.

Tetě jsme tenkrát řekli, že se přece nic neděje, že půjdeme na oběd do hospody. To jsme ovšem neměli dělat, protože to tetu rozčílilo ještě víc. Rezolutně prohlásila, bude kulajda s liškama a cmunda, tedy bramborák.

Dala nám košík a přesně nám popsala, kam máme dojít ne na, ale pro lišky. A pak to začalo. V té kuchyni v malé venkovské chaloupce to vypadalo jak v alchymistické dílně. Nejvýraznější ovšem byla ta vůně. Provázela nás i venku, když jsme se courali kolem tetiny chaloupky a já přemýšlel, jaká to asi tady musí být idyla v zimě, když je všechno zapadáno sněhem.

Přesně ve dvanáct hodin byl oběd na stole. Musím říci, že takovou kulajdu jsem do té doby a ani od té doby nejedl. Nejsem v jídle nijak vybíravý, ale tohle byla pohádka. Snědl jsem dva talíře, jak se u nás říká plné štrejchem. Těch cmund nevím, kolik bylo.

Moje žena sice vaří výborně, ale nedá se nic dělat, na kulajdu její tety z Horní Cerekve často vzpomínám. Lapily mě tehdy, lapily…