Někdy jsou dojatí, jindy se smějí, občas musí i křičet. Studenti chodí do nemocnice za lidmi, kteří jsou o generace starší

Dobrovolníci musejí pacienty někdy zabavit, jindy uchlácholit, příště je potřeba křičet. A občas dojde i na slzy. „Asi nejsilnější zážitek mám s pánem, kterému mohlo být už přes osmdesát let a ze zdravotních důvodů nemohl mluvit,“ začíná své vyprávění Jakub Šuster, „bylo mu na očích vidět, že by mi chtěl něco hodně říct. Nakonec ze sebe vypravil, že všichni jeho blízcí už zemřeli.“

„Za tímto pánem jsem chodil opakovaně, vzal jsem ho s vozíkem i ven, když bylo hezky. A musím říct, že z prvního setkání jsem odcházel dojatý. A tak jsem byl rád, že jsem mohl zajít do sesterny, kde byly sestřičky, které si jistě prošly něčím podobným, pomohly mi v tom a popovídali jsme si o tom,“ dodává.

Těžší je rozveselit muže

Nemocniční dobrovolníci procházejí na počátku své práce krátkým školením v charitě, poté už je ale na nich, s jakou empatií a intuicí k jednotlivým pacientům přistoupí. „I mně se stalo, že jsem přišel za paní, která byla očividně smutná, přešlá a ještě k tomu nemluvila,“ navazuje Lukáš Bednář.

„A tak jsem přemýšlel, jak to udělat, abych nevyprávěl celou dobu jenom já. A ona mi posunkem naznačila, že má vedle postele knížku a že by byla ráda, kdybych jí z ní něco přečetl. Tak jsem zajásal, vzal knížku a hodinu jsem četl. A té paní to udělalo obrovskou radost. Z tváře jsem poznal, že to bylo přesně to, co potřebovala, co chtěla,“ vzpomíná.

Zatímco některá setkání jsou dojemná, jiná náročnější – kluci se například shodují v tom, že obtížnější bývá rozmluvit a rozveselit mužské pacienty, ti se ale nakonec odvděčí vřelostí.

Někdy se slzí smíchy. „Měl jsem paní, která byla veselou duší celého oddělení. S tou jsme se hodně nasmáli. A skončilo to tím, že jsme spolu i povečeřeli, protože se se mnou rozdělila o chléb se sýrem, který v nemocnici dostala,“ popisuje student psychologie Lukáš Bednář.

Čtěte také

Idyla jako z románu Babička je dnes už nereálná, říká o zajištění seniorů v Česku ekonom a sociolog

Na některé „své“ pacienty ale musel i křičet. Proč? „Jednoduše proto, že ti lidé mívají často potíže se sluchem, mnohdy mají naslouchátko, to si všimnete, když přijdete. A pak je potřeba trochu zvýšit hlas, ale není to žádná negativní emoce, žádný problém. Naopak. Ten člověk je rád, že může takto s někým popovídat,“ vysvětluje.

A co si z dobrovolnické práce v nemocnici mladí muži odnesli? Budoucí právník Jakub Šuster podle svých slov ztratil ostych z lidí z úplně jiné věkové kategorie: „Mnohdy si lidé velmi odlišných generací mají co říct a řeší podobné problémy, i když by je to předem nenapadlo. Takže jsem se naučil jít blíž k lidem, i když se mi to dopředu nepozdává.“

Lukáš Bednář svého kamaráda doplňuje: „Já jsem si uvědomil, jak důležitý a léčivý je vztah a kontakt mezi lidmi. A stačí jen za tím člověkem přijít a vyslechnout si ho. I jen to mu dokáže hrozně moc pomoci.“

Celý rozhovor se dvěma dvacetiletými kluky, kteří neváhají věnovat svůj volný čas lidem až čtyřikrát starším, si poslechněte online.