Povídejte si, třeba i o tom, jak má vypadat pohřeb, radí ředitelka hospice rodinám, které se s někým loučí
Slavnost všech svatých a vzpomínka na věrné zemřelé zvaná Dušičky patří k začátku listopadu. Odborníci doporučují využít je k rituálům, které nám naše blízké připomenou. Jejich podobu si každý může určit sám. Je to také příležitost přemýšlet, jak bychom se jednou chtěli loučit. Jak se na odcházení připravit? Odpovídá Marie Sovadinová, ředitelka Domácího hospice Jordán v Táboře.
„Na odcházení blízkého člověka se úplně připravit nedá, ale velice důležitý je ten čas, který můžeme spolu trávit. Je potřeba využít čas, který už je pro někoho velmi ohraničený týdny, nebo někdy i dny. Být spolu, povídat si, všechno probrat, některé věci uzavřít, jiné naopak otevřít,“ radí.
Když rodiny kontaktují domácí hospic, často se podle ní ptají, co mají teď udělat. „My většinou říkáme: Teď je potřeba, abyste si popovídali, abyste si společně s vaším nemocným blízkým řekli, co všichni chcete, co si přeje on, co si přejete vy, jestli můžete pečovat, jestli chcete pečovat, jak budete pečovat,“ popisuje Marie Sovadinová.
Tématem rozhovoru může být třeba i to, jak si člen rodiny představuje svůj odchod. „Jestli babička bude chtít být pohřbena do země, nebo jestli chce mít třeba obřad žehu. Jestli chce mít pohřeb, koho na něj pozvat, jakou hudbu zahrát. Ono to zní trošku morbidně, ale jsou to strašně důležité věci, protože když se ty těžké věci podaří hezky otevřít, vyčistí to situaci a můžeme se najednou soustředit na to, co je opravdu důležité,“ vysvětluje ředitelka hospice.
Čtěte také
Pak se podle ní můžeme blízkého zeptat třeba na to, co si přeje uvařit k jídlu, jestli nechce jet ještě někam na výlet, třeba rozloučit se s rodným krajem, jestli nechce zavolat přátelům. „Měli jsme jednoho pacienta, který opravdu obtelefonoval všechny své přátele. Řekl, že je u syna a aby přijeli, jestli chtějí. A oni jezdili, společně seděli, povídali si, smáli se, rozloučili se. Bylo to moc hezké, i když smutné,“ vzpomíná.
Existuje řada studií, které se shodují v tom, že lidé na sklonku svého života často litují toho, že se příliš věnovali práci a méně svým blízkým, že příliš dbali na to, co si o nich myslí okolí, že si nedovolili být šťastní, i když vlastně mohli. „Tyto věci člověk dost často vidí až zpětně a právě proto máme v týmu mobilního hospice i psychoterapeuty a duchovní,“ dodává Marie Sovadinová.
Celý rozhovor s Marií Sovadinovou, která vede Domácí hospic Jordán v Táboře, si poslechněte online.
Související
-
První Vánoce bez někoho, kdo nám odešel, jsou příležitostí ke smíření, říká ředitel hospice
Ať si to chceme přiznat, nebo ne, covid s námi zatočil. Připravil nás i o životy. V prvním čtvrtletí letošního roku umřelo v Česku podle statistik nejvíc lidí od roku 1950.
-
Pacientům s bolestmi, kteří už nezvládnou dojít k lékaři, pomáhá nová služba táborského hospice
Domácí hospic Jordán v Táboře otevřel ambulanci paliativní medicíny. Služba je primárně určena nehospicovým pacientům, kteří trpí bolestí, ale k lékaři už dojít nedokážou.
-
Začíná to drobnostmi, ale někdy děti opravdu týrají své staré rodiče. Pomoc nabízí Bílý kruh bezpečí
Bílý kruh bezpečí u nás pomáhá už přes 30 let. Například v roce 1993 poprvé inicioval změny v legislativě ve prospěch obětí trestných činů. Teď zahájil kampaň Otevřené oči.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
