Truchlení po někom, kdo nám odešel, je těžké, ale normální. A první Vánoce jsou příležitostí ke smíření, říká ředitel hospice

Možná i vy jste letos přišli o někoho z blízkých. A teď vás čekají první Vánoce bez něho. Jak je zvládnout, poradil Robert Huneš, ředitel Hospice sv. Jana Nepomuka Neumanna v Prachaticích a prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče.

„To jsou ty nejtěžší situace, když v době intenzivního truchlení, kdy se zdá, že už se situace pozůstalého trochu uklidňuje, přijdou Vánoce. Lidé jsou zvyklí být spolu a radovat se ze společných chvil. A to se pak všechno vrací a přirozeně dochází i k zesílení smutku, zvýšení žalu. Slzy nejsou znakem člověka, který něco neunesl. Naopak, jsou normální. To by si měl člověk říct,“ připomíná.

S truchlením a jeho fázemi souvisí podle Roberta Huneše i fenomén smíření. „Smířit se je velmi těžké i pro člověka při plných silách. Například poškorpit se s manželkou, to umí každý, ale přijít a omluvit se, to už jde hůř. Když nás v minulém století připravoval kněz ke svatbě, tak se zeptal, jestli jsme se už pohádali. A my, že ne. Tak běžte pryč, on na to, to vás neoddám. Teprve až se pohádáte a zvládnete se usmířit, budete hodni sňatku,“ vzpomíná.

Mezi tím, když se lidé berou a když se opouštějí, je podle Roberta Huneše paralela. „V manželství platí pravidlo: Nekončete den, aniž byste se usmířili.  Zrovna tak je potřeba se usmířit i na závěr. Já vím, že to je těžké. A dvojnásob ve chvílích osamění,“ dodává.

Čtěte také

Každá šestá rodina to zná – přišli o dítě během těhotenství, nebo těsně po něm. Ztrátu pomáhá nést organizace Dítě v srdci

Potřebu usmíření asi podvědomě cítíme mnozí. Někteří se ale možná se svým zemřelým smířit nedokázali nebo nestihli. Jiní mezi sebou neměli velký konflikt, přesto si teď pozůstalý vyčítá, proč já jsem za ní víc nejezdil, proč já jsem mu častěji neřekla, že ho mám ráda.

„Výčitka je krutá věc, protože dluh jde splatit, ale dluhy duše, když už ten druhý není, ty moc splatit nejde. Možná je to snazší pro věřící, kteří mohou komunikovat skrze modlitbu nebo vnitřní rozhovor. Ten ale můžeme vést všichni, bez ohledu na víru. To je cesta,“ radí Robert Huneš.

Jestliže se o Vánocích rozpláčeme při vzpomínce na našeho blízkého, je to v pořádku. Zároveň to ale podle něho znamená, že jsme toho, koho jsme ztratili, ještě nedokázali propustit na onen svět. „Pořád ho máme v sobě. Můžeme se pokusit aktivně ho propustit ze srdce. A když se to nedaří, mám na to jednoduchý návod. Pět kratičkých vět, které můžeme říct v duchu nebo i nahlas: Děkuju ti. Odpusť mi. Odpouštím ti. Mám tě rád. Můžeš jít.“

Celý rozhovor s Robertem Hunešem, ředitelem prachatického hospice, si poslechněte online.